Jizva

Z žalu šál, co temnota ti vine,

studu háv, obnažený nepomine,

světlo města rozvíří ti bol,

vzpomeneš si, teď však smíchem ho skol,

neb není jiné myšlenky než té,

co připomíná chvíle radostné,

kdy běhali jste bosi trávou polonazí

a tváře ruměnkové od popelavých sazí

smíchem káceli jste temné lesy,

tvořili zámky lásky v srdcích kdesi

přátelství, rána se zahojí,

ale šrám se zůstat nebojí

Nemá svůj den - drabble

Nemá svůj den

Uvařil jsem si zelenej čaj. Ne takovou tu pytlíkovou sračku, pořádnej model vypěstovanej pracovitým šikmoočkem. Zavřel jsem dveře, aby ke mně nemohl svět. Mým prokletím je zima na nohy, chce to deku. Sedl jsem ke stolu, vzal propisku, sešit a řekl si, že teď budu psát. A tak jsem seděl, držel propisku a přemýšlel. Ty vole, vždyť vůbec nevíš, o čem psát. Když teď začneš, celý to posereš. Znáš to, psaní o ničem není tvoje silná stránka. Nech to ostatním. A o čem mám teda psát? O čem chceš. Mám skvělej nápad. Napíšu o tom, jak mi to psaní nejde.

Kde je?

Kde je?

Je to zajímavý, zvláštní. Celý dny sedím na balkoně a přede mnou město. Koukám, jak se ráno mění v den, den v noc a noc zase v ráno a tak pořád dokola. Jsem sám, aspoň si tak připadám. Vlastně ani lidi moc nemusím. Já a lidstvo jsme to dali dohromady moc mladí, už nám to neklape.

Přesto se obléknu a jdu ven, jen tak někam pospíchám. Třeba něco najdu, nějakej důvod, proč jsem teď venku, proč tu třeba zůstát. Všichni něco hledáme. Problém je, že né vždy víme, co vlastně hledáme a to je potom těžký. Ale nikdo netvrdil, že to bude snadný. Obchod, tam bejvaj lidi. Rádi si cpou pupky a nové věci je, nevím proč, fascinují. Třeba právě tam někoho potkám, v tom obchodě. Ten důvod, proč zůstat. Nebo si ten důvod najde mě. Všude kolem je najednou šílený množství lidí. Hlad je asi obrovskej. Stojím uprostřed široký chodby a sleduju to hemžení. Obchází mě, jako voda šutr. Nikdo mě nehledá. Zkusím navázat kontakt. Úsměvem? Co nejsrdečněji jsem se zazubil. Asi jsem vypadal, jako řádnej idiot, co stojí uprostřed cesty a bezdůvodně se tlemí. Baví se, povídají si, smějí se, vyměňují si laskavé i méně laskavé pohledy nebo jenom tak prochází s mrtvolně prázdnýma očima. Taky se někam ženou. Asi vědí, co hledají nebo si to aspoň myslí. Měl bych nosit nějakou ceduli, co by říkala...ne, co by se ptala, jestli je tu ještě nějaký další člověk. Člověk, co mě hledá. Proč se nebaví se mnou? Jsou tak šťastní, proč ne já? Tady to nemá moc cenu. Seženu si nějaký dobrý pití, když už jsem tu a půjdu zpět domů, už tu být nechci.

"Pane, dobrý den, pane, já jsem bez domova, nikdo mi nic nechce dát. Prosím pane, nechtěl byste mi dát nějaký drobný? Mám hlad."

"Proč myslíš, že ti zrovna já něco dám?"

"Vypadáte jako hodnej člověk."

"Jak vypadá hodnej člověk?"

"Noo..." zarazil se, "takovej obličej může mít jenom hodnej člověk."

"Neznám žádný hodný lidi."

"Dáte mi ty peníze?"

"Ne."

Odplivl si a odešel. Opravdu bude můj jediný lidský kontakt placený? Mám se opravdu stát sériovou děvkou? Tohle můj důvod zůstat nikdy nebyl. Jako bych čekal, že se něco změní, že něco pocítím, že něco přijde. Jednou třeba zjistím, úplně nakonec, že to bylo jen čekání na smrt. Ale najednou...

Potkal jsem ji, když přecházela ulici někde v centru. Nesla se tak lehce a něžně, možná letěla, to nevím. Těžko říct. V tu chvíli bylo nemožný myslet. Zvláštní, že ostatní kolem normálně procházeli, že si jí nikdo nevšiml. Ale to je jenom dobře. Nerad bych, aby jí někdo rušil v přemýšlení nebo v tom, co v tu chvíli dělala. Pro mě to bylo silný...a to nevím, kdo to byl. Což tomu na síle jen přidává. Stál jsem tam a díval se na ni, zaražený a fascinovaný. Jako malý děcko o Vánocích. Její pohled přešel na mě a já ztratil poslední zbytky rozumu a pojem o čase. Jakoby mi viděla do duše, jakoby to už všechno věděla a hladila mě ve vlasech. Zastavila se. Stáli jsme proti sobě a dívali se jeden na druhého. Řekl bych, že ubíhaly roky nebo staletí, ale lhal bych. Okolí mi bylo lhostejné.

V jejím obličeji se objevil úsměv, rudé rty odhalily bílé zoubky a ty oči byly tak úpřímný. Jestli jste někdy poslouchali hudbu, co vás dokázala zvednout ze židle a roztančit...tak mi bylo. Horko, šílený smyslný tanec, něžnej plátek rudé růže, co přistál na mojí tváři. Udělal jsem krok vpřed, jenom jeden krok. Ona udělala to samé. Další krok. A další. Ocitli jsme se tváří v tvář.

Vlasy jí splývaly až k bedrům, ty rudý vlasy... člověk se do nich chce schovat jako do plamenů, které by ho chránily.

Zvedla ruku a pohladila mě po tváři, lehce a pomalu. Bylo to jako záchrana, velký spasení před velkým světem, známka toho, že všechno bude dobrý.

"Jsi ztracenej, ale jednou najdeš, co hledáš..."

"Ještě to se mnou není tak zlý, ne...?"

"Vydrž to... Máš dobrý srdce a svět není až tak špatnej."

"Ach..."

Na víc jsem se nezmohl, plakal jsem jak želva. Tenhle anděl mi dal naději... Já jednou najdu co hledám!

Pardubáci za volantem

Jezdit v Pardubicích, to už stačí,
na SPZ E, debila značí.
Ať je pátek nebo sobota,
vždycky tady narazíte na ňákýho kokota.
Je to za trest tohle sledovat,
vždyť ty volové neuměj ani parkovat.
Do Pardubic jezdit, každý by se měl bát,
ať si kdekoliv, přednost neuměj dát.
Mno a tak si jezdí, jak je jim po chuti,
kdyť jezdit slušně, nikdo je nenutí.
Nehledejte tuhle díru,
nenajdete tady míru.

Ten den

Krásný den

Byl tu krásný den

a teď tu není

Zmizel, nikým neviděn

Nepadne v zapomnění

Kam se poděl ten den?

Kdekdo v pekle záviděl

Zmizel, nikým neviděn

Jako třepot křídel včel

Chci vrátit ten den

Byl pro mě jedinečný

Již nikdy nikým neviděn

Ten den bude věčný

Krátký výpis z deníku zamilovaného autisty

Krátký výpis z deníku zamilovaného autisty

A kolem letěl velkej svět,

Ale my jsme chtěli vlastní

A chtěli jsem tam odletět

Být spolu, sami, šťastní

Někde na břehu světla

postavíme si hrad z mlhy

Poteče tam voda teplá

Tvoje oči by hned zvlhly

Budu držet tvoje vlasy

spát v nich, sny snít,

hladit jimi svoje vrásky,

chodit v nich a žít

Do uší ti píseň zvláštní šeptám,
barevnou píseň o nitech a jehle
A na jejím konci se tě zeptám
"Co jsi upletla? Co jsem to uplet'?"

Po míse jahod, podrbu ti záda.
Ty jahody se šlehačkou a cukrem,
ty záda něžně, jak to máš ráda.
Den či sen? Ty a tvé šaty modré?

A kolem letěl zlatej čas

Ale my jsme byli mimo

A držel nás jen jeden vlas
Čas letěl zpět i přímo

Poběžíme přes vločky

A nekouknem se zpět

Na ocásku bílé kočky
Obletíme naš malý svět

Poletíme maličká?

Poslední den v pekle

Poslední den v pekle

"Je to jen vajíčko, obyčejný vajíčko!" řvala na něj.

"Vždyť v něm roste kuřátko." odpovídal tónem zbitého psa.

"Jediná kloudná věc je, že se dají sežrat, tak přestaň kafrat."

"Ale mami, ty nemáš ráda kuřátka?"

"Na pánvi jo."

"To je ale musí bolet ne?"

"Na to každej normální člověk z vysoka sere, je to jen maso."

Chlapec začal brečet.

"Ježiš... Mlč sakra!"

Vrazila mu facku. Chlapec začal brečet víc. Vrazila mu další tři. Chlapec se začal dusit slzami a kašlat.

"Neumíš se sakra chovat ty jeden malej zmetku?! Copak ti do hlavy necpu od malička, aby ses choval normálně?!"

"Mami, vždyť mám ve škole samý jedničky!"

"Stejně z tebe nikdy nic nebude ty smrade. O tom ale nemluvím. Máš se umět chovat mezi lidma." 

"Ty lidi mě ale neznají, proč před nimi mám být potichu?"

"Neptej se tak blbě."

"Chtěl bych nechat vylíhnout to kuřátko. Mohl bych si to vajíčko vzít domů?"

"Tyhle vajíčka jsou mrtvý, nic z nich nebude."

"Jsem taky mrtvý, když ze mě nic nebude?"

"Ne, jsi po svém otci."

"Můj tatínek, ten byl přece hodnej mami, ne? Že jo?"

"Jestli o něm budeš dál mluvit, nechám tě tu a vezme si tě domů ta hnusná uklízečka."

"Nee, mami! Prosím ne!"

"Tak buď zticha."

"Dobře... Mami? Proč mám být potichu, když mám co říct?"

Neodpověděla. Vyšli z obchodu. Venku pálilo letní slunce. Nedržela ho za ruku, tenhle kvítek vzešlý ze zakázaného ovoce se jí téměř hnusil, přestože to byl malej zázrak. Každý dítě je malý zázrak, zvlášť, když je vaše. Odemykala kufr od auta, aby do něj mohla vrazit tašky s nákupem. Kolem proletěl motýl. Líbil se mu. Utíkal za ním. Žlutočerná křídla, něžnej němej pohyb. Bezbolestnej sen. Doteď nevím, proč jeho matka neplakala.

Melancholická kocovina - povídka, část třetí

Melancholická kocovina - část třetí

   „Nemáš kapesníčky? Nechtěla bych ti tu ukapávat,“ řekla a zakrývala se peřinou až po bradu.

   Natáhl se k nočnímu stolku. Nahmatal je mezi skleničkou ginu, popelníkem a budíkem.

   „Tu máš Marie, nechci tu žádný fleky na koberci.“
   „Mohl by ses přece chlubit svým kámošům ne? Jako: „Tady kapala její mišpulinka,““ namítla Marie, zatímco se pod peřinou utírala.

   Zadíval se na ní zároveň pobaveně, uraženě i udiveně. Jeho mimika byla vskutku všestranná.

   „Ha...ha...ha,“ utrousil co nejironičtějším tónem. „Máš mě snad za vlhkého puberťáckého idiota?“

   „To ne, ale je známo, že muži si moc rádi honí ega, poměřují si meče...znáš to.“

Spiklenecky se usmívala. Zadržovala smích pro její vlastní bezpečí.

   „Na něco takového jsem až moc dospělej,“ řekl vznešeně s pokrčeným malíčkem a pozvednutou bradou ve stylu anglického lorda při odpoledním čaji.

   Podívala se na něj s výrazem, jakoby se právě natřel šlehačkou a prosil ji, aby mu pokousala jahůdku.

   „Říká někdo, kdo při společné romantické koupeli při svíčkách prdí do vany jako valach, aby napodobil výřivku a hází se mnou na postel, kde mi troubí na bříško. To ani nezkoušej!“

   Vykulila oči, chytila Ondru za ruce, ale nepomohlo to. Hned jak to dořekla ji převalil na záda, přitiskl její ruce k matraci a zmizel pod peřinou. Přitiskl ústa k jejímu bříšku a zkusil na něj zatroubit Satisfaction od Stonů. Ječela a kopala, nemohla se z jeho sevření dostat.

   „Nee, nech mě! Doprdele chlape, budeš mít tichou domácnost! Nee!“
   „Nejsi zrovna v pozici, kdybys mohla vyhrožovat.“

   „Prosím! Prosííím!“ vyhrkla ze sebe. Přes smích, respektive lachtaní hýkání, nemohla mluvit.

   „Co za to?“
   „Uvařím sakra! Jo přesně tak. Slibuju!“
   Ondra na chvíli přestal a přemýšlel.

   „Hmm, to zní jako plán. Tyhle úplatečky jsem měl vždy v oblibě.“
   Pustil ji a ona hned zarolovala na kraj postele. Uraženecky se zabalila do celé peřiny. Koukala jenom hlava. Mračící se hlava. Nasraná uražená rolka.
„Za tohle ten sajrajt přesolím prde!“

   „Jen to zkus a udělám ti čudlíky, nemilosrdné mučivé čudlíky.“
   Malý nasraný zarolovaný ksichtík se rozzářil.

   „Tohle je ten dospělák, kterýho tak miluju!“ řekla a začala se smát.

   Zahodila peřinu, pod kterou Ondra téměř zmizel. Posadila se na kraj postele. Nedosáhla nohama na zem. Seskočila z ní přímo do hromádky kapesníčků.

   „Fuj sakra! Taky nemůže uklidit, koš je totiž strášně daleko.“
   „V pokoji chlapa má bejt bordel.“
   „Jo, v pokoji osamělého chlapa. Která baba by tolerovala kapesníčky od tvého tvarohu přilepené na své noze?!“
   „Dostala jsi mě.“

   Prošla pokojem a posbírala své oblečení, které šikovně rozházeli všude možně.

   „Nee, prosím neoblíkej se. Takhle ti to sluší víc.“

   „Ale to na mě venku budou chlapy koukat a slintat. Copak bys chtěl, aby někdo viděl tohle masíčko? Tyhle dvě fajnová dvojčátka?“
   Ptala se tak přesvědčivě. Dvojčátka byla opravdu neodolatelná, jako dva boží nadýchané dortíčky k nakousnutí.

   „Zbožňuju, když o nich takhle mluvíš. Jsem z toho celej v pozoru!“
   „Tak zase zalehni vojáku. Celej den jsme nevylezli z postele. Nic proti tomu, ale nejsem králík. Musím taky během dne udělat něco produktivního kromě šup sem, šup tam. Musím pomoct mámě doma, jinak se zblázní.“
   „Vážně tě mytí nádobí láká víc než další číslo?“
   „Uvědom si, že nejsem chodící vagína.“
   „No dobře, dobře...a to už musíš jít domů?“
   „Už opravdu musím, je pozdě a já nechci doma průser, znáš ji. Po večeři ti napíšu, neboj. A nezapomeň, dlužíš mi večeři a pořádnou dávku romantiky za ten dnešek. Něco za něco.“
   „Tělesné tekutiny za jídlo? Ty špindíro!“
   „Ticho tam vzadu! Měj se Ondřeji, milášku můj šlaďouškej, ťuťůůů!“ šišlala na něj jako pravý mongoloid, zatímco mu mačkala tváře a líbala ho všude možně.
   „Eeeh..pá lásko moje.“
   Tyhle přeslazený gesta nesnášel a ona to věděla.

   Zabouchla za sebou dveře a ve tmě nahmatala vypínač. Rozsvítila. Seběhla několik pater schodů a vyšla ven před dům, do pozdního líného sobotního odpoledne. Na lavičce před domem seděly dvě stařenky. Jedna z nich kouřila tenký Camelky. Vášnivě debatovaly nad aktuální cenou ovoce v místním obchodě. Svůj pohled stočily na Marii ve chvíli, kdy prošla kolem nich. Hovor přešel na tu "bláznivou" mládež. Co to má na sobě? A ty vlasy? Feťačka! Určitě převrátila a rozsypala ty popelnice na rohu minulý týden! Smály se takovým tím způsobem, kterým se straší děti. Čarodějnický smích, chrchlavej a jedovatej, smrt na jazyku.

   Cestou domů stihla odmítnou věnovat peníze na čůčo dvěma bezdomovcům a sehnala plechovku skvělého medového cideru, dobře vychlazeného. Než došla před dům, celou tu plechovku vypila s gustem včeličky přicucnuté na květ. Zpívala si, celkem falešně, zato ale srdečně, tím svým něžným radostným hláskem. Vyjela do šestého patra a odemkla si. Doma nikdo nebyl. Tichej klidnej byt, což pro ni bylo v tu chvíli poměrně uklidňující. Jednoduše si oddechla, že ji nikdo nebude otravovat.

   „Asi šla do hospody nebo do kostela.“
   Marie zahodila batoh na zem. Hned za ním letělo všechno oblečení. Vlezla si do sprchy. Voda stékala po křivkách jejího nahého těla. Sprcha je jako meditace, možná lepší. Broukání brzy přešlo ve zpěv. Zpívala si Welcome to the jungle s flaškou šamponu místo mikrofonu s takovým nasazením, že její chorý, na sebemenší zvuk citlivý soused začal bušit do zdi a nadávat. Snad ho karma jednou dostane a do baráku se nastěhuje nějaký správný metalista.

   S tichou kletbou vypnula sprchu, utřela se, vlasy omotala ručníkem a šla si vzít něco na sebe.Ty doby, kdy pobíhala po bytě nahá, jsou už pryč. Ne, že by se jí nechtělo, ale její skvělá matka by to nemusela rozdýchat. Nedej bože, aby byl vidět kotníček nebo loket.

   Uvařila si špagety k večeři, něco nechala mamce. Umyla nádobí. Zalezla si do pokoje k notebooku. Chtěla povědět Ondrovi o těch dvou stařenách. Nebyl online.

   Slyšela, jak se odemykají dveře. Matka přišla. Skvělý. Snad brzo usne. Snědla špagety a chvíli se snažila učit, ale do hlavy to šlo moc špatně. Pustila si hudbu. Nevnímala ji až na jedno pekelný kytarový sólo Johna5, to se přeslechnout nedalo. Hrála na imaginární kytaru a pohazovala hlavou do rytmu. Skvělej pocit.

   Byl to idilickej den s přítelem, kdy člověk nemyslí na svoje problémy, cítí se tak lehký, jakoby žádné neměl. Jen se nechá unášet teplými vlnami klidu, sladký atmosféry a úžasný hudby. Je to tak bezstarostný. Skoro návrat do dětství, kdy bylo snadný žít. Bolavý srdíčko se léčilo drbáním ve vlasech a čokoládou, výměna slin probíhala pouze přes společnou láhev šťávy a všechno vypadalo zajímavě. Medový opar mládí.

   Všechno vycházelo, útrapy byly malé a svět ležel před námi. Vezmeme ho útokem! Spalme slunce! Takovej elán jsme měli. Časem to všechno ale nějak reziví a bledne. Šťáva života vyprchává, dny se zdají být bezcílné, jednotvárné a dlouhé, možná až bezvýznamné. Neurčitá masa času. Chronická letargie, nuda. Člověka prostě přestane bavit každodenní rutina, do které víceméně každý jednou zabředne. Chlapa v letech přestane bavit mizerná práce, která ho nenaplňuje, která ho sere. Přestane ho bavit šukat jeho obtloustlou hysterickou manželku, která tráví dny s hlavou v lednici nebo před televizí, kde jí roste zadnice stále víc. Proto se snaží najít trochu prostého pobavení a rozptýlení vyšší střední třídy na dně lahve rumu a na pánevním dne naivní studující pipinky, která má sen, někde na zaplivaném hajzlu zapadlého baru.

   Marie ví, že by jí tohle mohlo čekat, ale nechce se s tím smířit, s takovým mizerným koncem. S možností, že by její manželství mohlo být jenom dobrý obchod, kdy ona obstarává jídlo a úklid a on peníze. Nechce skončit jako citově vyprahlá hrošice, co jenom sní o rytíři na bílem koni, který ji odveze z noční můry do pohádky, kde erekce vydrží déle jak tři minuty, růže a čokoláda prší z nebe a daný rytíř si rád povídá o svých citech a jejích pocitech.

   Zahodila knížku, která ji nebavila, nedalo se to číst. V hlavě jí probíhaly myšlenky, hlavně ty nad budoucností, nad Ondrou. Viděla ji růžově? Sakra, že jo! Ten kluk je zlatíčko. Nejlepší kombinace vlastností pozorného gentlemana, starého prasáka, rozumného dospěláka a roztomilého štěňátka. On chápe, že ona je mladši a toleruje její chyby a ona vidí jeho toleranci a přechází jeho chyby. Tohle souvětí je úžasný, že jo?!

   Posadila se na balkon na starou umělohmotnou židli. Venku vanul něžný vánek mezi domy a korunami dubů. Rozverná děcka už zmizela, zalezla domů. Na fotbal už nebylo vidět. Město na obzoru jakoby hořelo, svítilo nekonečnem malých světlušek, světelné žíly, tedy silnice, po kterých tlumeně hučící auta. Pod domem po chodníku prochází skupinka čtyř nebo pěti lidí, kteří se hlasitě baví, smějí se a řvou. Hvězdy visí nad hlavou rozprášené po nebi a Měsíc se dnes zdá tak obrovský.

   Marie se párkrát zhluboka nadechla, nasála tu opilou noc, opřená o zábradlí. Usmála se tak sladce, že by tě to donutila usmívat se s ní. Položila si nohy na zábradlí a do ruky vzala sklenici s colou. Okolo balkónu proletělo hejno holubů. Někde poblíž se ozvalo nadávání neznámého opilce, něco o těch hajzlech, co nám vládnou a o policistech. Zanedlouho už energicky a agresivně zvracel všechno, co bylo v žaludku nebo jenom poblíž.

   Marie to vše sledovala s nadšením, všechny ty zvuky, vůně, obrazy svého hříšného města. Tu krásně zvrhlou atmosféru, kdy chlast a tělesné tekutiny tečou proudem jako asijská řeka v období monzunu, kdy vzteklá horká láska poletuje v letním vzduchu, prostupuje a rezonuje jím, rozechvívá rty i krev v celém těle, nenechá tě v klidu. Mravenčení v konečcích prstů se rozleze po celém těle a nutí tě oddat se rytmu, tomu šílenému vášnivému rytmu, smyslnějšímu než španělské flamenco.

   Jako každá jeptiška touží po velkém žilnatém mackovi, Marie toužila být součástí tohohle bohémství, užívat si po svém. Připadalo jí to neskutečně romantické, všechna ta nízkost.
Odsunula židli a rozprostřela deku po balkóně. Položila na ni polštářek. Svlékla si tričko a kraťasy. Nechala si na sobě jenom kalhotky a lehnula si na deku. Líně se protáhla a zívla si. Upila coly a sledovala Měsíc, jak si tam pluje.

   Ze spánku ji probudilo relativně hlasité zachrochtnutí a chrchlavý povzdech. Zvedla hlavu a spatřila polonahého, obtloustlého, plešatějícího souseda, jak si ho na vedlejším balkóně při pohledu na ni šimrá.
   „Kurva fuj!“ zařvala a velice rychle zaběhla zpět do pokoje.
   A tak přinesla do tohoto světa další kapku štěstí, tentokrát vilnému plešounovi.

Duha - drabble

Duha

Šedl před ní, ale nevěděl, jak se omluvit. Na mysli mu přistávala spousta věcí, ale nedařilo se mu je třídit. Všechny byly tak bledé a nejisté.

"Prosím, nemodrej se na mě za to."

"Víš, že to nesnáším. Stokrát jsem ti to říkala. Udělej to ještě jednou a mezi námi bude černá!"
"Zlatá moje, nedělej to! Časem zrezneme bez naší červené. Dej mi ještě naposled zelenou."
"Prosím, nech už toho. Nemám na tebe teď žlutou. Radši zmizím."
"Rudá, RUDÁ!"

"Pro mě taky... Zažili jsme duhu, ale už nám ubývá stříbrná na tomhle světě, nemám čas na tyhle oranžové..."
Temně rudá.

Miláček Lenka - drabble

Miláček Lenka

"Potřeboval jsem náhradní díly, už to téměř přestalo fungovat."

"Ale pane, oni byli nezralí. Uvědomujete si, kolik stojí noví?"

"Prosím, omluvte mé chování. Příště jistě počkám, než dorostou."
"To teď není podstatné. Po rozřezání jste se ani neobtěžoval recyklovat zbytky."
"Takové plýtvání, už si to uvědomuji. Ale můj miláček již znovu běhá a dýchá."
"Bereme v úvahu dobro vykonané na vaší věci, nicméně nemění to nic na škodě, kterou jste nám způsobil."

"Velice lituji svých činů pane. Vše uhradím. Peněz nemám mnoho, ale dobré vychování, to mi nechybí."
"Uhradíte. A máte doživotní zákaz vstupu na naši lidskou farmu."

Chytrolín

Chytrolín

"Co myslíš ty?"

"Já si nemyslím nic."

"Přece musíš mít názor"

"Říká kdo?"

"No já nevím, je to takový divný."

"Je divný, že se nesnažím dělat chytráka, co sere moudra i když ví kulový?"

"To jsem nemyslel, ale.."

"Drž hubu."

"Vypadni z tohohle baru!"

"Dopiju."

"Hned!"

Vrazil mu svou skleničku do oka i s limetkou a odešel. Kam? Kdo ví.

Táborák

Byl to můj první táborák,

udělal jsem si bramborák.

Přátelé mi závidí,

bramborák můj veliký.

Na místo jsme přijeli a bramborák pojedli

V táboráku hořela polínka,

z prdele mé lezla hovínka.

Hovínka se roztékají,

marshmellows se opékají.

Marshmellow nám jeden zbyl,

od hovénka celý byl.

Chutný byl moc,

najednou byla noc.

Oči mé se protáčí,

přátelé mé vytáčí.

"Poslední marshmellow náš

sežral jsi a tak sračku máš!

Nechť tě do rána provází."

až teď mi to dochází.

Celou noc jsem prokadil,

 přátele své nakazil,

Tím končí náš táborák,

aspoň jsem snědl dobrý bramborák.

Autoři: Babeta a Levi

Hodina biologie

Začala hodina biologie,

byla to dlouhá trilogie.

Paní Polanská mluvila,

nehorázně jsem se nudila.

Seděla jsem v lavici,

stála po mé levici.

Najednou ukázala prstem,

"Vstaň nebo tě neminu trestem!"

Vyvolala mě ke zkoušení,

jen pro její pobavení.

Zeptala se: "Co je to chlorofyl?"

Já jen: "Že by to byl pedofil?"
"Co od toho čekáš?
Další pětku máš."

Sedla jsem si do lavice,

lituju toho převelice.

Tyhle hodiny jsou utrpení,

vysvobození z toho žádné není.

Zakukal zvonec a hodiny byl konec.


Autoři: Babeta a Levi

Naše školní jídelna

Soudružka nám u okýnka nadělila žvanec,
naneštěstí po snědení, dostali jsme sranec.
Co tam asi můžou lít?
Hele nevim, ale budu blít...
Podle chuti bylo jídlo zvoleno,
ale maso? Zas tvrdý jak poleno.
Po letmém pohledu k obloze,
maso se oblizuje a mám po příloze.
A někdy to vepřové, i když ho už popraví,
mile se na mě usměje, no a pak mě pozdraví.
Brambory jsou tu někdy jedlé,
ale tedy pro jistotu, objednám si knedle.
No a tak tu jíme, je to celkem otrava,
ale je to celkem levná potrava.

Mrcha

Mrcha

   Stály v uličce mezi vagóny a vlak se pomalu rozjížděl. Míjel pomalu pohybující se postavy, shluk obličejů, masu neosobní hmoty. On se tvářil, jako kdyby mu uletěly včely, ona jako přezrálá švestka.

"Co dělala v tý hale?" prolomil ticho.

"Netuším." odpověděla skřehotavým hlasem a stejně skřehotavě se i zasmála. "Možná si půjdu sednout Péťo."

"Jdi a už mě neotravuj."

"Půjdu." zaševelila a rozhlédla se po obou vagonech po volných sedadlech. "Tam je plno, tam taky, všude je plno! Tam taky, hele! Podívej. Tam seděj dva lidi a jinak samý batohy, všude seděj jen samý batohy! To bych zakázala, to by se nemělo tohleto. Samý batohy! Já to řeknu průvodčímu, on je vyhází. Přesně tak, to je jeho práce. Zasraný batohy."

"No joo furt."

   Tahle ženská smrdí jako sud rumu kříženej se starým zpoceným ručníkem s nádechem cigaretového kouře. Chuťovka. V ruce drží starou odrbanou kabelku od "Vitona", ano, přesně tak je to tam napsáno, a na zádech jí visí batoh. Batoh! Pokrytec! On stojí zády k ní a kouká do mobilu. Může mu být tak 30, prostě žádný usoplenec. Dalo by se říct, že vypadal jako sympaťák i když trochu jednodušší.

   Přejíždíme most přes řeku za městem, těsně za dubovým lesem. Hlas z amplionu něco hlásí, nerozumím tomu. Ženská otevírá dveře vagonu a jde na steč.

"Paní, dejte laskavě ten batoh pryč, dejte ho do prdele, já si chci sednout!"

Oslovená postarší dáma vypadala v tu chvíli zaskočeně a vyděšeně. Nevinná stařenka.

"Ale já ho nemám kam dát. Sama vidíte, že už tu není nikde místo."

"To je mi srdečně jedno. Já si zaplatila jízdenku, chápete?! Tuhle jízdenku! Takže mám právo si tu sednout. Měla jste si koupit jízdenky i pro ty batohy. Žádám vás, dejte je pryč! Narvěte je třeba do hajzlu."

"Ale.."

"Pojď Péťo, pojď si sednout!"

"Kam jako?"

"No pojď."

"Ježiš jdi do prdele!"

"Péťo, on je můj syn, on si chce sednout, Péťo! Pojď sem!"

"Drž hubu."

"Udělejte mi místo sakra, ať se tu nemačkám na ten batoh!"

   Péťa odešel pryč ode dveří vagonu. Hluboce oddechuje. Musí ho tak šíleně srát. Je jako vosa, bodá a bodá, nedá mu pokoj. Pozoruje okénkem ve dveřích krajinu, jak ubíhá a říká si, jak by bylo super vzít kladivo a přetvořit tý mrše její ksicht na abstraktní umění ve stylu expresionismu.

   "Že vám není hanba," začala zase i když vlastně vůbec nepřestala, "takhle obtěžovat slušný normální lidi batohama, to jsem ještě nezažila. Člověka bolí nohy a ani si nemůže sednout. To se za mejch časů stát nemohlo. Průvodčí by vás hnal z vagónu a žádný jízdný by vám nevrátil, nene. Ale teď jsou všichni nějaký líný dělat svoji práci. Banda zlodějská, jen žerou vejplaty. Já bych je hnala. Já bych je srovnala!"

   Máchala kolem sebe rukama jako při epileptickém záchvatu a prskala. Na příští stanici i s Péťou vystoupila. Jestli ji tam nepřejel vlak, karma neexistuje. Ale věřím, že Péťa jí to se svým kladivem spočítá.

Nemám tě rád

Ráno jsem se probudil, podíval do zrcadla

Rozmazanej obraz a za ním šedý svět

Svět který táhnu s sebou jako všechna zavazadla

Plnej červů, plísně, prokousnutej rudej ret

Povídám to nerad, ale přiznat se to musí,

že všechny moje fantazie sny a touhy

se vypařují vedle tvorů, kteří se mi hnusí

Samota je moje droga, bez ní jsou to chvíle dlouhý

A tak si říkám už nejmíň podesátý,

že vylezu ze svý ulity a začnu hubit šváby,

po tom všem mi už nic není svatý

Sami jste mě stvořili, budeme se bavit

Vyjdu z domu, v rukou dýku, nástroj požehnaný

Vypustím tu vnitřní hrůzu, co mě vlastně děsí

Požírá mě zevnitř, ten afekt nespoutaný

Hledal jsem už kousek klidu, v knihách, na zemi i v mojí hlavě kdesi

Však hlava neposlouchá a v knihách spousty vzdoru

Víš, že jednou jsem viděl i trochu dobra, trochu světla?

Bylo to dávno, plul jsem v záři na bílém voru

Na břehu záře stála jsi, nahá, s úsměvem na tváři, k dítěti sis klekla

Proč jsem tě viděl takovou, to nikdy nepochopím

Kdo by se tak moc obnažil, když kolem běhaj vlci jako já?

Tehdy to bylo dítě, dnes však já se topím

Kde jsi teď? Kde je ruká tvá pomocná?

Že na tom nezáleží? Pravda, teď už ne

Protože jsi stejná, stejně nesnesitelná, requiem snům

Stejně stejná jako svět, vždycky pobledne

Na pobledlé hnijící květy ordinuju karibskej rum

Autoři sandwichové poezie: Víťan a Kevin

Chlebetto

              Toustový chléb
                  Sýr sýr sýr
                Šunka šunka
                 Něco jiného
              Toustový chléb



Autoři: Víťan a Kevin

Óda na BOCH

Óda na BOCH
Naříkáme Och, Och,Och.
Cože máme? Ty vole BOCH!
Cože berem? Enzymy,
nepřežijem do zimy.
Předtím zase bílkoviny,
 to jsou ale chujoviny.
Učitelka nás zas drtí,
neučit se? Hra se smrtí.
Kdo se bude doma flákat,
nad HARD verzí bude plakat.
Kdo v začátcích pochybuje,
hlava mu pak exploduje.

Óda na češtinu

Čeština, tak to je hrůza.
Co zas píše, tahle lůza?
Nedává to žádný smysl,
jen to ničí Vaší mysl.
Přečíst knížku není nuda,
ale rozbor... To je pruda.
Co tím asi autor myslí?
Co je tohle za nesmysly?
Ví to on jen a pouze,
o díla tu není nouze.
No jóóóóó, zní to dlouze...
Naučit se gramatiku? Není žádná věda,
radši se však nechám, sežrat od medvěda.
Háčky, čárky, m ň e,
češtino, serem na tebe!

Óda na TEPka

Učitel nás zase mučí,
Péťa v koutě strachem kňučí.
Učitel nás moc rád trápí,
TEPka - terorista v kápi.
K maturitě tepka?
Zkončíme tam hnedka.
Je to hrůza, utrpení
Učitel se na nás kření.
Z tepkových výpočtů maturita?
To je školní brutalita!
Mozek máme všichni v hajzlu,
Honem pro chlast, jdem do špajzu.
Je tam fajne slivovice,
Tepka nejdou do palice.
Musí se to hned teď zrušit,
Nikdo se to nechce učit!

Hezkej pocit

Hezkej pocit

Ustřihni tu kopretinu,

dnes má velkej den.

Bude zdobit tvoje vlasy

během letní noci,

kdy půjdeme kolem řeky.

Bosé nohy ve vlhké trávě,

dvě nahá těla, dvě obnažené duše.

Doufám, že tě doženu

i když utíkáš tak rychle,

se smíchem, co by vyléčil mrtvé.

Podívala ses na mě

a já věděl, že není cesty zpět.

Vlastně se bojím.

Bojím se, že něco šíleně podělám.

Bylo by zvláštní, kdyby ne.

ale ty jsi vzala moji hlavu a

"Hej..všechno bude dobrý."

Romantik

Romantik

Věnuji ti temnou noc, nevyřčené taje,
hlubinu zapomnění hořkou jako černé slzy moru,

něžné hříchy, výkřiky hlasem máje,

stříbrné dálky, srdce všech pozemských tvorů,

kraj mé mysli, co s myšlenkou si hraje,

že jsem jen člověk plný vzdoru,

že mám touhu všeho vzdát se

pro pár přírazů do otvoru.

Vždyť víš, jsem romantik.

Život

Krajina jako pohlazení
oživí všechno, co jsi prožil...
Důvěrně známý dotek ženy,
vodu tekoucí peřejemi
a co jsi našel musíš vrátit,
co objímáš musíš ztratit.

Hlas ticha

Temnota se kolem mne uzavírá,

má naděje pomalu skomírá.

Plíce plné vody mám,

vše je to pouze klam,

že?

Vůně, hmat, emoce - necítím nic,

dech byl vyjmut z mých plic.

Křičím, prosím, modlím se

nic, stále topím se.

Zavírám oči, jsem smířena se svým osudem,

nezáleželo na mne, nic si nalhávat nebudem.

Temnota políbila mé tiché rty

zašeptala, dobrou noc a krásné sny.

Píseň pro domněnku

Říkám píseň, myslím báseň

pro domněnku tesknou,

tam kde se tvé oči lesknou,

skrývají i vášeň

Píšu báseň, zpívám píseň

pro domněnku tichou,

ber to, jak to ruce píšou,

jen tak uhasím svou žízeň

Slyším píseň, snívám báseň

pro domněnku vetchou,

slova se tě nikdy netknou,

snad jen nach do tvých lící…

Zasláno do nebe

Tati, ve všem jsi mě podporoval,

za to ti patří velké dík,

taky dostatečně buzeroval.. :D 

Nedivím se, bylo to třeba,

z tvé obavy, aby ze mě nevyrostl pobuda.

Má touha stát se házenkářkou,

stala se ti prioritou,

první trénink.. stál si tam, když přiběhla jsem k tobě,

se slzami v očích, že mi to prostě nejde.. :(

Objal si mě a dodal sebevědomí k tomu to nevzdát

a do celého světa se hrdě vydat.

Koukal si, jak s míčem rostu,

jak to občas nezvládám na svém postu.

Výměna házené za fotbal,

možná si toho trochu litoval,

přesto si mě u lajny povzbuzoval.

Nyní jsem zase u své druhé rodiny,

kde dáváme si kousnout svačiny.

Ano tati, jsem opět házenkářka,

snad ti tu naší prvoligovou hru nahrává nebeská páska.

Chybíš mi při pohledu na tribunu,

že si mi dodal té odvahy, navždy vděčná budu.

Na vozíku v nemocnici si se mnou blbnul,

naproti dveřím, kde jsi mi zesnul.

To, že jsi na mě pyšný už vím,

sice jsi mi to neřekl hlasem svým...

S mamkou o tobě mluvíme,

Katapulty ti do nebe zpíváme.

NIKDY TĚ NEZKLAMU, TVOJE JEDINÁ HOLČIČKA <3

Nesmysly

Fotka za fotkou... video za videem,

na stránkách honí se něco za dějem.

Oblíbenost je míra srdíček?

Já raději jako zastara, miliony psaníček.

Avšak, co říkají ty fotky a videa,

jde o vytahování se, či záznam života...

O co vlastně tedy jde?

Posílení ega zde?

Jde snad o to vyšvihnout své ego vzhůru,

či pochlubit se o svou mozkovou kůru?

Spousta lidí zaznamenává svoje činy

a čeká, až je uvidí někdo jiný.

Přidávají kraviny jen tak pro zasmání,

nebo taky něco pro uvažování?

Ale otázka je, proč to všechno děláme..?

Zda sami sebe hledáme.