Dneska jsem toho teda moc neudělal. Celou dobu jsem se cítil, jako bych ryl rypákem v zemi, což jsem ve své podstatě taky dělal. Snažil jsem se vyčmuchat nějaký informace, ale místo toho jsem jen narazil na amatérskou várnu pervitinu, punčovaný alkohol a několik laciných děvek, kterým jsem musel samozřejmě okamžitě nasadit železa.
Zatraceně, od té doby, co mám na starost tenhle případ, to jde se mnou z kopce. A ne jen se mnou. Všichni z kanclu jsou jak na práškách, ale alespoň je vidět, že se tomu snaží přijít na kloub. Já se teda snažím.
Tak abych začal hezky popořadě, všechno to začalo jedním dopisem. Asi před měsícem obdržela jistá slečna jistý děkovný dopis. Vzhledem k tomu, že byla herečkou a to dost atraktivní, tak to nebylo nic neobvyklýho. Chodilo jí desítky podobných dopisů a tenhle rozhodně nebyl první ani poslední. Sára, jak se mladá herečka jmenovala od té doby dostávala nové a nové od stejného autora, ve kterých se všelijak snažil vylíčit svůj obdiv a náklonnost k adresátce.
Sára to zprvu brala jen jako typické fanouškovské pobláznění, ale jakmile jí začaly chodit dopisy s přiloženými fotografiemi, musela to začít brát vážně. Na oněch fotografiích nebylo nic jiného, než zobrazení autorových choutek a libostí v akci. Na některých byla dokonce zobrazována ona sama ve venkovním prostředí, například cestou do práce, nebo v parku.
Po nějaké době, když už Sára dostala opravdu strach, přišla na policii a ohlásila sexuální obtěžování a takzvaný stalking. Policie ji uklidnila a Sáře byla přidělna ochranka. Nastala změna. Pohoršující obdivné dopisy jí přestaly chodit a Sára si konečně mohla oddychnout. Netrvalo to však dlouho.
Po týdnu jí našli mrtvou v koupelně se zlomeným vazem a dírou v plicích.
Kolega si myslí, že to byla nehoda, ostatní pátrají po autorovi těch dopisů a já… já si jdu přemýšlet v klidu k obědu.
„Tak co si o tom myslíš?“
„O čem?“
Lenka se na mě zadívala těma svýma roztomilýma kukadlama. Začalo to ve mě vřít.
„Neposlouchal jsem, můžeš to, prosím tě, zopakovat?“ odkašlal jsem si a usrknul z šálku horkýho kafe. Nečekaně jsem si spálil jazyk.
„Ptala jsem se, co si myslíš o Robinovi?“
„To je tvůj přítel?“
„Ne, býval to přítel Sáry, jak to že to nevíš? Vždyť jsi to celé dostal na starost!“ vyprskla Lenka.
Líbí se mi, když se vzteká a ani tentokrát jsem s nemohl pomoc.
„Kdo je Sára?“
Lenka se nafoukla jako balonek.
„To není vtipný! Když tě ten případ nezajímá, neměl jsi s tím souhlasit. Vzala bych to místo tebe!“ zahulákala a vstala od stolu. Několik lidí se po nás otočilo.
„Zapomněla jsem, že ty nebereš nic vážně. Sám jsi ztracenej případ!“
Hodila modrou bankovku na stůl a nasupeně odkráčela pryč.
Celá tahle scéna se odehrála až moc rychle a byla podle mě zbytečná. Případ mi přidělil šéf a já, jako nikdy, neodmítl. Je to moje práce, beru ji vážně jak to jen jde. A to, co řekla potom, mě nijak moc nezasáhlo. Proč?
Protože měla pravdu. Jsem ztracenej případ.
V kanceláři nebyl nikdo až na Patrika. Stál u svýho stolu a balil si nějaký věci do batohu. Na desce stolu se mu válely nějaký papíry.
„Něco novýho?“ zeptal jsem se ho, samozřejmě jen ze slušnosti. Ani za mák mě nezajímá jestli a kdy se zase pohádal s manželkou, nebo co dostal od kolegů z golfovýho kroužku k narozeninám.
„Dostal jsem od Lenky povolení zatknout Sářinýho přítele. Budeme ho muset vyslechnout,“ odpověděl a já si v tu chvíli vybavil dnešní oběd. No, díkybohu, že se nezmínil o nějaké nové sadě holí, nebo co.
„Jakto, že o tom nic nevim. Myslel jsem, že je ten případ můj.“
„Jo, říkala něco podobnýho,“ odvětil, „byla docela naštvaná. Cos ji zase proved?“
Nemělo cenu odpovídat.
„Prý zažádá o přidělení případu jí. Že ty nemáš zájem.“
„Hloupost, zas tak dlouho to trvat nebude. Přijdem na to hned. Kdy jedeš za tím… přítelem té… oběti, však víš?“
„Hned teď,“ přehodil si batoh přes rameno.
„Můžu… jet s tebou?“
„Ty jsi šéf.“
Jeli jsme přes půl města. Čirou náhodou to Patrik vzal kolem kavárny, kde jsem měl schůzku s Lenkou.
Na místo jsme přijeli o půl druhé. Robinův byt byl až v devátém patře a výtah byl nefunkční. Do schodů jsme si to museli vyšlapat hezky po svých. Doufám, že sem už víckrát nebudu muset. Tolik schodů by mě zabilo.
Když jsem zazvonil, otevřel nám mladej, snad až příliš svalnatej kluk jen v tílku a v kraťasech. Když jsem viděl jeho nohy a vzpomněl jsem si na devět pater, díky kterejm jsem chytal křeče do lýtek, došlo mi, že si nemusíte každej den v posilovně týrat nohy, pokud bydlíte zrovna tady. Jakápak náhoda, že jeho holka je… byla… modelka a herečka.
V ruce držel plechovku od nějakýho jedovatýho energiťáku a já se jen ušklíb' a chtěl jsem mu už něco říct, ale Patrik mě předběhl. Zeptal se ho na jméno a jestli zná Sáru. Tak jak to chodí ve filmu. Zbytek už takovej bejt nemusel, protože jsem se do toho vložil já.
„Vaše přítelkyně je mrtvá.“
„Cože?!“
„Někdo jí zavraždil, ubodal… v koupelně, nejspíš, když se sprchovala.“
Robin na nás zíral a pak zabouchl dveře.
Podíval jsem se na Patrika a z jeho očí jsem jasně vyčetl, že jsem to trošku přehnal, ale taky, že se mu nechce vracet, a tak jsem znovu zazvonil. Nikdo neotevřel, a tak přišla na řadu akce.
Jako správnej tvrďák jsem zprudka vykopl dveře. Že jsem před tím nikoho nevaroval, jsem si uvědomil pozdě. Stane se. Vběhli jsme dovnitř a Patrik už vytahoval kvéro. Tím myslím svou zbraň. A tím myslím pistoli.
Rozdělili jsme se. Já jsem šel do obýváku a on do vedlejší místnosti. Jeho byt byl celkem čistej. Na podlaze se mu sice povalovaly vrstvy spodního prádla, ať už pánskýho nebo ženskýho, ale aspoň měl utřenej prach.
Na konferenčním stolku byl rozsypanej nějakej prášek mléčného zbarvení. Že by?
Z vedlejší místnosti na mě zahoukal Patrik. Když jsem k němu došel, držel v ruce cár z Robinova tílka.
„Vyskočil z okna,“ zamumlal a lítostivě mávnul hadrem k otevřenýmu onku. Průvanem se dovnitř nahnal studenej vzduch a já ucítil ten prášek až z obýváku. Ne, drogy to nebyly.
„Zavolej do kanclu, budeme potřebovat nějaký pytlíky na ty proteiny,“ pobídl jsem ho a sám jsem začal vytáčet na mobilu mě moc dobře známý číslo.
„Dobře, počkám tady. Ty jdeš?“
„Jo pokusím se ho chytit.“
Ano, přesně tak, jak to dělaj ve starejch černobílejch filmech jsem si strčil párátko, který jsem našel v kuchyni, mezi zuby a svižně odkráčel z bytu. Výjimka byla, že jsem měl u toho telefon u ucha a rozhodně jsem nevypadal jako drsnej frajer.
„Á, ahoj Lenko.“
„Co chceš?!“ Vychrstla to na mě jako tejden starý chcanky. Zajímalo by mě, jestli se při tom taky tak tvářila.
„To se na mě ještě pořád zlobíš?“
„No tak co chceš?“
„Potřebuju výslechovku. Řekni tam prosím tě někomu, ať ji vyklidí. Do hodiny jsem tam.“
„Řekni si Patrikovi.“
„Ten je tu se mnou.“
„Tak zavolej do kanceláře. Nejsem tvoje podřízená, nebudu skákat, jak ty pískáš. Navíc mám teď i jiný věci na starost, než ti shánět personál.“
„Hele, přestaň žvanit. Mám jen jeden telefon a v něm je jedno číslo. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale je tvoje. Tak mi to prostě nějak zařiď a já ti slibuju, že se ještě dneska podívám na tu mrtvolu.“
„Myslíš Sáru? Jsi moc milý, ale neobtěžuj se,“ sykla sarkasticky. „Jsem tady a není to pěkný pohled.“
Zavěsil jsem. Však ona mi to zařídí.
Seběhl jsem několik pater, když v tom mi to došlo. Jak jsem mohl bejt tak blbej. Devět pater. Celejch devět pater. To přece skočit nemohl. Už jsem se chtěl vrátit, ale vzpomněl jsem si na Patrika. Čeká tam na provozní. Seběhl jsem zbytek, až jsem dole vypadal jako mokrej pes. Lilo ze mě jako z okapu a já si jen přál, abych na tréninky chodívával pravidelně. Třeba bych potom nemusel běhat do schodů a potit se u toho jako blbec?!
Sakra, klíče od auta má Patrik. Praštil jsem pěstí do palubky, když v tom zpoza rohu bytovky vyskočil Robin. Tílko měl vpředu natrhlý a bylo vidět, že mu kus i chybí. Na to, že právě musel překonat devět pater, nezdál se být moc zadejchanej.
Robin si to rázoval přímo k autu. Stačil mi jeden rychlý pohyb, abych otevřel dveře a mohl sledovat, jak to v rychlosti napálil hlavou do okýnka. Na skle se objevila malá pavučinka. Vsadím se, že dneska bude Patrik asi dost naštvanej.
- pokračování příště… jsem rád za každý komentář a kritiku -
