Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,

když mohu dnes a taky zejtra?

Proč se o kost rvát jak pes,

copak jich sám nemám dost?

Proč mě tlačí kámen v botě,

když bez nich už pár tejdnů jsem?

Šlapu si a pískám k notě,

ten kámen mi však nejde k zlost.

Skládám si ty rýmy v letu,

bez ponožek, bez korzetu,

bez klobouku, bez panenky,

jen s perem v ruce tady jsem.

Tak mi pověz, proč to dělat?

Proč jen jednou? Proč jen dnes?

Proč se s celou věcí vztekat?

Žijem včera, žijem dnes.

Rudý obraz

Rudý obraz

Prostupuje stíny lesu rozeklanými jazyky hrdých černých skal.

Melancholicky vzpomíná, jak hřejivě letní slunce laská tváře, zatímco led a vítr trhají jeho plaché úsměvy.

Holé pařáty seschlých šípků dychtivě objímají jeho tělo, tak jako jeho matka, když byl malý a odkrývají červenající se maso.

Malují obraz na bílé plátno zasněžené louky.

Rudá jako oheň rodinného krbu.

Rudá jako poslední sbohem.

Tahy jsou nahodilé, nesymetrické.

Je ztracenou symfonií noci, zpěvem větru.

Jako řeka pod skleněnou klenbou, ani on už nedýchá.

Smrt je přece obrovská stejně jako život.

Ztracen v hlavě

Ztracen v hlavě

Jako hejna vran v mlze

myšlenky prolétají hlavou mou.

Černé, hlučné a drzé

vedou mě cestou kamennou.

Páry rybníků, kde vzduch téměř mrzne,

halí kraj náladou hrubou až syrovou.

-

Bledá obloha tiše slzí

a mění prach cest v bláto.

Poutník v černém plášti boří se brzy,

vyje beznadějí, jako zvíře v kleci jato.

Prosí myšlenky o svobodu, celý zmrzlý,

ať vezmou ho nad blata tato

na svých křídlech zrezlých.

-

Vrány snášejí se dolů z nebe,

kde trhají jeho ztrápenou podstatu.
A tak v krajině nudně šedé

zanechaly ztracenou sinalou postavu.

Ode dna

Ode dna

Vidím krásu v teskném pláči,
kdy oči modravé slzami se zračí
a svraštělý obličej se nepřestává mračit.
Myslím, že bahnem tě vláčí,
abys uspěla.