Světélko ve tmě

Světélko ve tmě

Sním o noci, kdy naplníš můj pohár vínem,

kdy zažehneš svíci radosti,

oheň v našich tělech, která k sobě vinem,

spálí nás touhou a to až na kosti.

Jsme jako dvě komety,

osvětlující svým žárem temný vesmír,

jako dva sytě rudé květy

a ve větru jejich tanec, vír.

Chyť mě za ruku a nepouštěj,

já provedu tě tmou,

tak na paměti měj,

že jsem tvojí září, tvojí spásou.

Přirozený koloběh

Přirozený koloběh

Klidné něžné bezvládné tělo podepsané bestialitou krutého násilí skví se jako bílý hebký květ v poli heřmánků rozdupaný bezcitnou mašinérií.

Na zemi leží a jako roztrhaný cár látky na holi dává najevo, že vzdalo všechen vzdor, že vzdalo boj.

Ani nedutá, ústa pootevřená, jen bezvýrazně hledí velkýma kalnýma očima vzhůru k šedé zatažené obloze, ze které se spouštějí kapičky vlažné životadárné vody.

Svlažují její čelo a skrápí její světlé vlnité kadeře zbrocené rudou krví.

Voda i krev se společně vpíjí do černé rozryté země, která ve svojí moudrosti tvoří život.

A to budiž koloběh na věky věků.

Povrchní

Povrchní

Ztrácíme lesk za rzí ve slaném pochmurném dešti.

Probuzeni do záře matné luny.

S hlavou tak krásnou a prázdnou.

Víme jen co vidíme, místo otázky "Proč?".

Přestože jsme na tomto světě krátce, jsme tak staří,

že již nepoznáváme nahé duše našich blízkých.

A jako letící šedý smrtihlav spálený v proudu nekonečného času

i my shoříme,

jen přidušeným tlumeným plamenem.

jenž se line z puklin naší rozdrásané potrhané země,

jíž navždy jsme a budeme součástí.