„Budiž světlo!“ zvolal Pán a proletěla jiskra,
zapálila záclony, neb láhev o zem třískla.
Místností se valí dým, halí Pána ohněm,
strkaje cosi do zásuvky jak s nažhaveným rožněm.
„Bum, prásk!“ ozvalo se, ale Pán nedbaje,
červeného světélka, co na pultě mu hraje.
Záclony už dohořely, a tak Pán přikládá,
čísi hnusné DéEnÁ do louhu nakládá.
Nakonec to všechno hlínou splácá dohromady,
stejně si s tou katastrofou nevěděl už rady.
„Tady přestává být legrace!“ plivl nad tou sračkou,
„Vytvořit zemi, tvrdili mi, že to bude hračkou!“
Pán vzal návod, obrátil ho a s úlekem zjistil,
že prznit Zemi člověkem by si tím jen pojistil.
A jak řek', tak udělal, zasadil člověka,
že jsou lidé hovada, to věděl odvěka.
A tak Pán nechal svět světem, pár milionů let,
co vyrostlo z nich, no fuj prostě, zamořili svět.
Pak jednoho dne, (pršelo), spatřil v koutě světa,
tam sedí ve stínu básník, slova v papír vetká.
Tu radost měl, že nejsou tady jen samí kreténi,
vroucně serouc na svět a že pomoci mu není.
Kdyby se však mrknul blíže, na básníkova slova,
