Šance

Pojď už spát, ať zapomeneme...

Ráno budeme dělat,
že co se stalo, se nestalo,
co jsme řekli, jsme neřekli,
co jsme slyšeli, jsme neslyšeli

Každý tvůj dotek hladící tělo mé, vryl se mi do kůže,
jako diamantem do skla,
tvým jiskrným očím jsem bezvládně propadla,
přesto tvrdil jsi, že láska to být nemůže.

Tak pojď už spát, ať zapomeneme...

Zítra ráno bude nový den,
nový den a nová šance,
šance si ublížit.
Ublížit jinak,
ublížit víc..!

Experiment E270116

   Obsah příspěvku je dle paragrafu dvacet 3 odstavce 18.b druhého článku zákona o uchovávání

Později název vymyslím

Prokrastinování zbožňuji, tak jako každý z nás

Když se člověk povaluje, jde hned všechno snáz

Brzo tuhle báseň dokončím

Prozatím se od vás odloučím.
...
...
...

Diamantová liga

  Na horách, šedesát šest mil od hlavního města království Dumenu, žila rodina starého sedláka Quona. Zrovna vycházeli z chalupy na jejich malou rodinnou farmu, když na jejich pozemky přijela banda zlodějů zabijáků. Otec se lekl a zahnal rodinu do chalupy. Jeho manželka Lina a jeho tři děti, dcerka Ainna a synové Nures a Guin, s ním hledali všechny možné zbraně a nástroje možné k obraně svých zásob na rychle se blížící zimu.
  V okolí jejich malé rodinné farmy bylo tento rok špatné počasí a většina obyvatel těchto hor neměla pořádné zásoby na přežití zimy a ani peníze, aby si dojeli nějaké koupit.
  Banda osmi zlodějů, připravených odnést vše co půjde, se hladově snažila najít cestu do chalupy.
  ,,Chlapi, snažte se! Je to jenom rozbořená chajda, nebude takovej problém se dostat dovnitř, zabít pár slabých farmářů a ukrást co půjde!" nadával šéf bandy Tilt.

Plamínek naděje

Ano, název možná tvrdí,

že se cosi bude hrát

a že prý na mě budou hrdí,

když vážné básně budu psát.

Mýlka, pane, nebo paní,

píšu všude, v buse, doma,

dokonce i při kakání,

a nejsou to jen samé ho*na.

Ačkoli název možná zní,

jako že se v básni cosi bude dít,

zklamu vás, milí vážení,

S touto si můžete v klidu utřít řiť.

A i když jsem si asi právě

zničil svou zpěvnou kariéru,

zvládl jsem to celkem hravě.

Šlo to hladce na mou věru.

Přesto, že vy už nevěříte,

že se to vše vyjasní,

Vezmu za básnické nitě.

Plamínku, prosím, nezhasni!

Trn - povídka

Trn

   Mrazivý měsíc nad tichou krajinou svými stříbrnými prsty hladí koruny stromů, zelenou louku v mléčně bílém mlžném hávu i poklidně tekoucí řeku, která šeptá svou píseň vlahému jarnímu vánku, potácejícímu se jako opilý tou krásou. Jednomu by se tajil dech, ale nezatají kvůli radostné a laskavé vůni bylin, lesa a lučních květin. Je třeba nadechnout se z plných plic, dokud je čas.

   Mladík Viktor sedí u starého moudrého dubu a pozoruje tu nádheru noci. Na mysli nemá však nic jiného, než Ji. Má jeho srdce, duši i tělo, patří Jí celý. Mají se zde sejít a utéct spolu pryč. Pryč od starého života, začít nový, lepší, někde daleko odsuď.

    Viktor vidí, díky své představivosti a fantazii, jejich budoucnost, plnou krásy a něhy, jejich rodinu, dvě usměvavá šťastná děcka plná života, dva šťastné manžele. Jeho sen a nový smysl.

   Odbyla půlnoc, čas který má naplnit jeho sny, tedy čas, kdy se měli sejít dva milenci. Jeho srdce je sevřené nervozitou a nedočkavostí. Vstává z lůžka z měkké šťavnaté trávy a počíná Ji vyhlížet za velice svižné chůze v kruhu kolem dubu. Píská si svoji oblíbenou písničku, která se ztrácí ve tmě. Třeba Ji uslyší, vždyť už tu měla být.

   Hlavou se mu honí spousta věcí, zmatek a chaos, myšlenky neposlouchají. Neví co dělat, jestli se rozběhnout do lesa a křičet Její jméno nebo dál čekat a vyhlížet.

   „Co se jí mohlo stát? Už tu měla být! Ona mě miluje, neopustila by mě! Co ji mohlo zdržet?“

   Jeho hruď drtí nepředstavitelné zoufalství. Před očima se mu odehrávají nejhrůznější věci, jaké si jen může lidská bytost představit.

   Jak se procházel, všiml si malého bílého svitku papíru, pečlivě smotaného, ovázaného drobnou červenou mašlí. Vyčníval z dutiny dubu. Hbitě přiskočil, vytrhl svitek a rozvázal mašli. Rozbalil ho a začal číst.

   „Viktorovi“

   „Viktore, můj milý věrný Viktore. Tíží mě zlá věc, zlý čin, který jsem spáchala, byť neúmyslně. Nevím, jak nejlépe vyjádřit svoji lítost nad svým jednáním. Věc se má tak, že si mé srdce získal jiný muž. Odpusť mi prosím. Věřím, že tvé srdce se brzy zacelí, že spočineš v náručí jiné ženy, která tě milovat nikdy nepřestane, ne tak jako já. Sbohem a hodně štěstí...“

   Na několik okamžiků se mu zastaví srdce. Není divu, Ona mu do něj vrazila ledový střep. Nemůže uvěřit tomu, čeho se právě dočetl.

   „Jak jen mohla? Její jablko muselo hnít už dávno...Proč jsem to nepoznal? SVINĚ! Nejdřív vzala moje srdce, dala mi sny a naději na nádherný život a potom? Potom je podřezala jako podsvinčata a srdce roztříštila na tisíce malých kousků! Už mě tu nikdo nečeká!“

   Jedinou Viktorovou touhou v tu chvíli bylo ukončit tu strašlivou bolest, aby už všechno skončilo. Dusil se ve vlastním těle. Pomýšlel na hrůzný čin. Před očima měl pevný konopný provaz zavěšený na vysoko položené větvi holého stromu, zakončený smyčkou, která svírá hrdlo ponuré postavy neznámého muže. Záviděl mu jeho bezstarostnost, klid.

   Čas pro něj v tu chvíli ubíhal velice pomalu, myšlenky byly hlasité, rvaly ho na kousky, nedaly se utišit. Svět pro něj ztratil barvu, chuť i vůni. Necítil stříbrné prsty měsíce, hladící jeho ztrápenou hlavu, neslyšel řeku, snažící se ho utěšit svoji písní. Ani vánek, přinášející mu všechny sladké vůně lesů a luk, ho neobměkčil. Všechno před jeho bolestí utichlo. Jediné, co bylo slyšet, jsou jeho slzy, dopadající do trávy.

   Pláč pomalu přechází v řev, nelidský řev děsící vše přihlížející. Zvuk člověka měnícího se v nelidskou bestii, toužící po pomstě, po vykoupení. Bestii, jejíž srdce je ledové, neschopné jakýchkoliv citů. Řev, jaký vydává poraněné zvíře, které se nemůže zbavit trnu, hluboko zaraženého do hnisajícího masa. Dnes stráví noc pod hvězdami, v nekonečné beznaději, v slzách, sám a podvedený.

   Je ráno. První ptáčci se probouzejí ve svých hnízdech a vylétají probudit spáče radostným svěžím zpěvem plným života. Slunce začíná zalévat krajinu svojí laskavou medovou září, dávajíc tím najevo lásku a něhu ke všemu živému. Viktor již vstal. Zamyšlený se vydal šouravým poraženeckým krokem pryč od místa, které mu připomínalo zlou noc.

   Cesta ho míjela, procházel starým lesem, který tu stojí odjakživa. Zdál se mu ponurý, temný, bez života. Silné stromy, přestože se zdravě zelenou korunou chlubí, připadají Viktorovi jen jako mrtvé zbytky jejich předešlé slávy. Nechal les za sebou a pohlédl na široké pláně, rozléhající se kam až oko dohlédne. Putoval dlouho a daleko. Zastavil se až před jemu neznámým městem, nesoucím jméno po staletí vládnoucím rodě. Jmenuje se Monatino.

   Rozléhá se mezi třemi horami, které zahalené mlhou trhají svými vrcholky mraky jako obrovská dravá zvířata. První hora, nejmenší z nich, se nazývá Kala nebo také Dcera, druhá, střední hora se nazývá Agos, Syn a třetí, nejvyšší je nazývána Matkou, neboť z ní tryská pramen, zajišťující životadárnou vodu celému městu. Kala, Agos a Matka tvoří přirozenou přírodní hradbu, ulehčující obranu města proti případným nájezdům banditů.

   Město samo vzkvétá, lidmi se to v něm přímo hemží, trhy jsou plné švitořících energických obchodníků, kteří nevynechají příležitost nabídnout své zboží. Ulice jsou dlážděné, nikoliv hliněné, tu a tam na nich umělec své umění předvádí. Temperamentní a zvučné vystoupení souboru herců a hudebníků, dokreslující pouliční atmosféru, zpříjemňuje den občanům procházejícím kolem a ohromuje přilákané děti, které se dávají do radostného tance. Hospody voní pečeným masem a řízným pivem, které láká k zastavení a načerpání nových sil.

   Viktor si zaplatil na několik nocí malý pokoj nad jednou z těchto krčem, neboť nechtěl přespávat na ulici. Jakkoliv je Monatino nádherné, má i svou stinnou stránku. Nikdo neví, co čeká ve tmě.

   Pokoj byl malý, vybavený pouze postelí, skříní, jednou rozvrzanou židlí, dubovým stolkem s vyřezávanými motivy květin a starý vzorovaný koberec, který už zažil lepší časy. Jeho stěny byly natřeny bíle, ale postupem času získaly nádech do šeda.

   Viktor měl dost peněz na to, aby si tento pokoj mohl pronajímat celý rok, neboť všechno své jmění měl u sebe. Své věci, kromě menšího obnosu peněz, uschoval do skříně a sešel dolů do krčmy po příkrých točitých schodech. Zde se začal utápět v alkoholu. Přišlo mu příjemné otupit se. Bolest v srdci tolik nehryzala, myšlenky se ztišily. Myšlení bylo pokroucené, rozhodování jednoduché. Rumová víla ho svým tancem naprosto omámila, pohltila.

   V jeho hlavě se zrodil nápad ochutnat zakázané ovoce jiné ženy. Bral to jako malou, přesto významnou satisfakci. Povolných veselých děvčat se tu pohybuje nespočet. Viktorovi stačí pouze zadívat se do očí a usmát se a může je mít všechny.

   Vyhlédl si dívku, stojící před hospodou u stánku s medovinou. S hřejivým úsměvem na rtech podává kalichy medoviny těm, kteří o ně požádají. Vlasy má zrzavé jako liščí srst. Lesknou se ve světle slunce, jakoby k němu patřily. Oči má modré jako dva akvamaríny, tak upřímné a nevinné. Drobný nos a zdravě růžové tvářičky. Podobá se krásné šelmě. Velice plachá a přesto dravá, s vášní ve svých višňově rudých rtech. Přes zdání nevinnosti ve svých modrých očích je dívka všeho znalá, nenasytná. Zdání klame.

   Viktor si počká, než ji majitel stánku večer vyplatí a pošle domů. Zapřede s dívkou rozhovor. Přestože je silně opilý, počíná si velice obratně. Usmívá se sladce, plynně konverzuje, nezadrhává. Dívka nic nepoznala, velice ji okouzlil. Jmenuje se Tyra. Souhlasila s pozváním na sklenku medoviny.

   Poté, co Viktor zakoupil láhev zlaté medoviny dole v hospodě, se oba vypravili po točitých schodech nahoru do druhého patra k Viktorovu pokoji. Tyra usedá na židli, Viktor pak na postel, která se s jeho dosednutím hlasitě rozvrzala, načež si oba vyměnili úsměvy.

   Povídají si o sobě, poznávají se, sympatizují spolu. Vidí na něm, že i přes masku radosti a pohody je smutný. Sklenička míjí skleničku, z láhve už notně ubylo.

   Dívka náhle pomalu vstala před Viktora, s tajemným úsměvem na rtech. Ihned pochopil. Pomalu rozvázala mašli, obepínající kolem pasu modrou vyšívanou sukni a rozvázala tkanici svírající černo- modrý korzet. Všechno oblečení rázem dopadlo k jejím dlouhým štíhlým nohám. Stála před ním, vysloveně ho provokujíc svým jednáním. Její hruď se dmula pýchou a vzrušením, srdce bilo jako na poplach i dech zrychlil.

   Pozvedla ruku a gestem mu naznačila, aby přistoupil. Neváhal. Rukou jí shrnul vlasy z tváře přičemž jí něžně pohladil. Druhou rukou ji chytil za bok a přitiskl k sobě, aby ji mohl políbit, což

hned učinil. Cítil bušení jejího srdce, její sladkou omamnou vůni, teplo jejího těla.
   Položil ji lehce postel a počal se velice svižně svlékat. Přilehl si k ní a znovu ji políbil, mimo to ji dravě, ale něžně, kousl do krku, děvče vzdechlo vzrušením. Přes všechnu atmosféru, jakkoliv vášnivou, se Viktorovi nedařilo dostatečně vzrušit. Tyra se po chvíli začala tiše smát.
   Ve Viktorovi to budilo hněv, náhle jakoby se v něm něco zlomilo, střep v srdci se pohnul, zaryl hlouběji. Na okamžik si před sebou představil děvče, které mu vzalo sny, to děvče, které ho zranilo. Rychle ztratil příčetnost. Do žil se mu vlila nenávist, čirá a horoucí.
   Zakousl se Tyře do krku, tentokrát však tak silně, že po jejím hladkém krku začala stékat svěží rudá krev. Vyjekla. Viktor ji zaklekl a uštědřil ji ránu pěstí. Překvapeně a nevěřícně na něj pohlédla, s hrůzou ve svých očích. Ihned následovaly další a další rány. Jeho démon se dal do bestiálního řevu.
   Ještě několikrát ji hrubě a bezohledně udeřil do obličeje. Položil jí své ruce zbrocené její krví na krk a počal jí rdousit. Děvče již skoro bezvládné prosilo, sípalo prosbu, aby ušetřil její život. Tiše plakala. Viktor náhle povolil pevný stisk.
    Zdál se být zděšen svým jednáním, jakoby náhle prohlédl přes mlžný opar. Znechucený sám sebou, poté co zjistil, čeho je schopen démon jeho zloby. Už není cesty zpět, situace si žádá řešení. Má ji zabít, aby nemohla vyjevit ostatním jeho zrůdnost nebo ji ušetřit, zachránit si zbytky vlastní lidskosti a zkusit jí přesvědčit k mlčení?
   Omdlela. Není se čemu divit, moc trpěla. Viktor tak získal více času na přemýšlení.
   „Je tak nádherná a byla tak hodná. Co jsem to udělal? Jak jsem mohl vztáhnout ruku na takové děvče? Jsem zrůda! A všechno je to vina té kurvy, co mi vzala sny! Láska je kurva!! Zaslouží si trpět, stejně jako já. Tak, že slova jsou oproti tomu přinejmenším ubohá. Ale Tyře ublížit nesmím, víc už ne. Má celý život před sebou. Jak se člověk může zbavit minulosti, když je do ní pohlcen? Má zapomenout? Nemožné. Je to jako být ponořený po pás v bažině. A takové jsou následky. Je těžké žít se střepem v srdci a nemoct ho vytrhnout. Tím střepem je Ona!“
   Ve Viktorově hlavě se zrodil spásný nápad. Řešení pro jeho soužení, pro šťastnou budoucnost.
Zničit Ji.To je klíč.
Nejdřív však záležitosti nejpalčivější.
   Tyra se pomalu probouzí. Viktor vstal, sebral svoji košili ze země, zručně ji složil a děvčeti s ní přivázal ruce k posteli, aby neublížila sobě ani jemu.
   Pomalu otevřela oči. Začala si uvědomovat, kde je, co se stalo a co se děje. Se zděšeným výrazem a tichým pláče se schoulila do klubíčka. Třásla se strachy, děsila se dalšího týrání. Viktor se ji pokoušel utišit, hladil ji ve vlasech. Zatím co jí umýval rány vlhkým hadříkem, omlouval se, vysvětloval své jednání, vyjevil i svojí minulost, všechny příčiny.
Pochopila.
    Přijala podmínky, nikomu nic nepoví, pokud se jí Viktor už nikdy nezaplete do života. Rozvázal jí ruce a pomohl obléct. Držel ji za ruku, když šli dolů po schodech, aby nespadla. Už o sobě nikdy neslyšeli. Jeho poslední vzpomínky na ni končí tam, kde Tyra pomalým nejistým krokem mizí v temnotě noci mezi domy.
   Cesta zpět nebyla tak dlouhá a neúnosně tíživá jako cesta k Monatinu. Viktor ji prošel, zahloubán do představ o nadcházejících událostech a do myšlenek na Ni.
Jak provede svoji pomstu?
Jaká asi budou jejich poslední slova?
Promluví si s Ní vůbec?
   Byl již na místě, u starého dubu, kde všechno začalo. Jen čekal na noc, aby mohl vše nerušeně provést, pod rouškou tmy.
   Když se konečně setmí, vyráží k jejímu obydlí. Pomalu se plíží podél domu po zápraží. Rozhlíží se, zda ho někdo nezpozoroval, ale všimli si ho pouze dva obtloustlí psi, ležící u svých pelíšků. Ani se neobtěžovali upozornit paničku na nezvaného hosta, pouze se líně převalili.
   Dvůr je široký, travnatý, uprostřed něj vede dlážděná cesta až k velké stodole uzavírající ho z jedné strany. Ve dne po dvoře běhají slepice a kozy, teď však spí ve svých chlívcích a kurnících,
neboť se západem slunce je tam zahnala paní domu.
   Chalupa sama je veliká, s přilehlou stodolou a kůlnou. Má tři dvojitá okna, kterými je dobře vidět na dění vevnitř. Mezi prvním a druhým oknem jsou lehké dřevěné dveře, vedoucí do předsíně. Viktor je velice tiše otevřel, aby nevyplašil dívku, která právě večeřela ve vedlejší místnosti u stolu.
   Udivoval ho vlastní klid. Necítil strach, znechucení ani nervozitu. Jeho myšlení bylo čisté a jasné.
   Pomalu, bez jediného vrznutí za sebou zavřel dveře a ocitl se v malé místnosti, osvícené svíčkou. Na stěně visela ostrá kosa a několik provázků, pověšených na hřebíku. Byl zde přistavěn malý dřevěný stoleček, na němž ležel brousek, košík jablek a dlouhý ocelový nůž, pravděpodobně na porážení dobytka. Vzal nůž a sevřel ho do ruky.
   Přemýšlel, jak ji přilákat do místnosti tak, aby netušila, že na ní zde čeká právě on. A také co nejtišeji, nechce přilákat lidi z okolních chalup.
   Dostal skvělý nápad. Zhluboka se nadechl, jakoby naposled, a shodil košík ze stolku na zem. Jablka se rozkutálela po celé místnosti. Cinkání lžíce o talíř, ozývající se z vedlejší místnosti, utichlo.
Vrznutí židle, odsouvající se od stolu.
Pomalé nejisté našlapování ke dveřím vedoucím do předsíně.
Jistě je velmi vyděšená.
Pomalé spouštění se kliky. Opatrně otevírá dveře.
   „Zase ta pitomá kočka! Neskutečný, jak ta čičina řádí! Ať si mě nepřeje, až já jí chytím...“
Dívka vchází do místnosti, postaví košík a začne sbírat jablka. Viktor Ji přitom zpoza rohu sleduje. Budí v něm nenávist.
   „Jak se opovažuje být tak klidná a bezstarostná, tak nevinná? Proč Ji neužírá svědomí?! PROČ?!“
   V jedné chvíli děvče poklidně sbírá jablka ze země do košíku a v té druhé překvapeně pozoruje Viktora, jak zarývá lesklý nůž do jejího hebkého krku. Udělala krok zpět, nemůže vydat hlásku, pouze chroptí, chytá se za krk. První sprška krve potřísnila Viktorovu tvář.
   Vydal radostný a úlevný vzdech, jakoby trn z jeho srdce zmizel. S chutí a nadšením dítěte Jí opět vrazil nůž do těla, tentokrát však do srdce, jako symbol, jako poslední rozloučení.
   Viděl vyhasínající světlo v Jejích očích. Slyšel poslední uhození srdce i poslední výdech. Dívce se podlomila kolena a spadla tváří na zem, do rudé kaluže své krve. Násilný bezesný spánek.
   Viktor Ji obrátil tak, aby ležela na zádech, chtěl vidět její výraz. Shrnul Jí tedy krví zbrocené vlasy na stranu.
   Pohled plný zděšení, překvapení, dokonce kapka lítosti skrývala se ve studnici Jejích modrých očí. Pohladil Ji po čele.
   „Ani se nestihla rozloučit...Sladké sny, lásko.“
   Otřel zkrvavený nůž a svůj obličej do utěrky a odešel pryč z těchto míst, s čistou hlavou. Tak svobodný, bez výčitek, s chutí prožít jeho vysněný život ve šťastném svazku.

   

Disappearance

   Šel jsem si při podzimním počasí po ulici a netušil co dělat. Nudil jsem se a byl znechucený dnešním světem, pohlcený technologiemi a všema ostatníma zhovadilostma. Už jsem se těšil jen na jediné, Byl jsem skoro na svém oblíbeném místě. Menší stromky zdejšího parku mne uklidňovali a lavička pod nimi už byla mým očím dosti známá. Vedle nemalé řeky vypadala male. Už jsem se skoro chystal sednout, ale všiml jsem si postavy.
   Byla to žena, mladšího věku a omotána rudou šálou kolem krku. V kabátě tmavě modré barvy. Byla pro mne neznámá a její ruce byli založeny v rukávech. Hleděla před sebe a já netušil co se bude odehrávat když si sednu. Tajemnost oné postavy mě ale donutila se zeptat o přisednutí, na které po chvilce přikývla. Nepromluvila, ani nenastavila svou tvář abych jí mohl spatřit. Zpod kapuce jí byl vidět pramínek tmavých vlasů.
   Zdálo se, jakoby se na něco dívala. Její pohled směřoval do řeky, která zvolna lehkým proudem odtékala a přitékala. Pro někoho normální pohled, ale pro ní zřejmě jistý úžas. Chtěl jsem zkusit si promluvit s tajemnou postavou více než cokoliv na světě, jakoby okolní atmosféra k tomu nabádala, o to víc když jsem si přisedl. Hleděl jsem a civěl jak zvrhlík na onu dívku. Konečně jsem se donutil promluvit, ale jen co jsem otevřel ústa jsem byl přerušen zvukem smsky. Mobil nevypínám nikdy a okolní atmosféru to naprosto ničilo.
   Dívka sebou ucukla a jakoby se koutkem oka dívala na mě.
   „Nebylo by fajn zmizet od toho všeho?“ pronesla medově sladkým hlasem, když jsem se podíval do mobilu. Ztratil jsem zájem vědět co stálo ve zprávě, podíval jsem se na ní a zahlédl její smutně vypadající kaštanové oči. Pohledem zatoulaného štěňátka se na mě koukala a uvnitř bodala mé svědomí.
   „Bylo by fajn odejít, ale všechno by mělo následky, takový který člověk nemůže dopustit“ zaimprovizoval jsem a nevěděl co se bude dál dít.
Zdála se smutnější než předtím. Jako bych jí ranil.
   „Když skočím do řeky a odejdu tak.. zmizím?“ skoro až bezcitně to z ní vylezlo a já si až teď uvědomil, že mluvím s někým kdo je taktéž znechucený vším okolo, s někým kdo mi rozumí.
 Dal jsem se s ní do řeči a mluvili jsme dokud slunce skoro nemizelo. Její medový hlásek mě provázel i po cestě domů. Těšil jsem se na další den kdy se s onou dívkou znovu uvidím. K tomu ale nedošlo, i přes rozloučení a mluvení o všem se na lavici nikdo neobjevil.
   Seděl jsem tu sám a vítr okolo mě foukal, nahýbal větve a pomalu hrnul řeku po směru proudu. Byl to smutný obrázek lidské chtivosti. Tak moc jsme chtěl až nakonec nebylo na co se těšit. Seděl jsem zde až dokud se slunce opět nedotýkalo hladiny řeky a zapadáním se se mnou loučilo. Přemýšlel jsem co se s dívkou mohlo stát že nepřišla. Ani jsem neznal její jméno. Byl jsem naštvaný a zvuk smsky mě probral z mých iluzí.
   Vzal jsem ho a neměl chuť si nic přečíst. Vybavil jsem si naší včerejší řeč a zahodil jsem mobil. Jen jsem viděl jak mizí pod proudem vody a listí vlaje ve větru. V tu chvíli jsem byl odříznutý. Nebyl nikdo kdo by mi vzal můj okamžik a můj pocit v tu chvíli.
   „Odříznut a sám, ale s radostí ze života“ prohlásil medový hlásek za mnou.
   Dívka stála a koukala na mě, s radostí v očích. Byl jsem neskutečně rád že se objevila. Zaplavil mě pocit úlevy, radosti a dobré nálady jen co jsem viděl její tmavé vlásky, které klimbaly před jejími ústy a kaštanovýma očkama, její nosánek trošku nahoru ze včera dost známý byl nádherný. Nevěděl jsem jak popsat své pocity nebo co jí říci a tak jsem pouze koukal na tu překrásnou dívku.
   Přistoupila ke mně a dívala se mi do očí. Sundala si rukavici a já viděl to, co bylo nemyslitelné. Její ruka byla bez masa a kůže. Holá kost. Nevěděl jsem co si v tu chvíli myslet.
   „Je čas zmizet, příteli“ prohlásila smrt a já stěží popadal dech.
Padl jsem na zem a viděl jak se její oči měnili v rudé. Vzala její šálu a omotala jí kolem mého krku. Pocítil jsem chlad co mi přejel po zádech když jsem viděl co byla zač. Nevěřil jsem ničemu co jsem viděl.

   Najednou vše přestalo a já se ocitl na lavičce, zahalený v kabátu s kapucí a šálou. Nevěděl jsem co se stalo, věděl jsem jen že nemohu pryč z onoho místa. Přišel muž jestli si může přisednout a já svolil kývnutím hlavy.
   „Nebylo by fajn zmizet od toho všeho?“ vyšlo z mých úst po chvíli koukání do řeky.
Až teď jsem si uvědomil, že má ruka je stejná jako té dívky ten večer, holá kost. Stal jsem se netvorem nezávislým na ostatních. Splnilo se mi přání které jsem si při povídání s dívkou přál.

...Zmizel jsem...

Cítím se být v(l)ážným

Myslím že už nebude dne, krásného a jasného

 kdy uznám, že jsme z národa čistého

Banda podplacených zmrdů a bůhví čeho víc

Co ničí haldy lesů a chtějí pořád jíst

Vypasená prasata co neznají rozum

Vlastenecká sviňata nemající posun

Za stolem si úřadují panáčkové zvolení 

Na kobereček padají, civilové nevinní
A že stát prý zákonem nás chrání
svým bohatstvím nám však brání

Chudí lidé, sprostý lid
Chamtivý svině a prostý klid
klid je to oč já vás žádám
Naděje však zde se vzdávám

Tohle je náš čistý národ, v který že tolik věříte
myslím že jste všichni marod, tak vzbuďte mne, až se změníte...

Nenaplněná číše

Nenaplněná číše

Ty víš, že mám srdce ne kámen,

i to, že jsem z tebe blázen,

tak pojď se se mnou toulat tmou, 

můžeme číst z hvězd, které nikdy nezhasnou.

Tak pojď se se mnou ztratit,

provedu tě rájem,

vždyť ty víš, že mám o tebe zájem,

ale přesto mi nedovolíš zažehnout tu lásku,

na úkor tomu, že jsme ti dala to nejcennější.

Znám tě tak, jako nikdo jiný,

tvé orgasmy a vroucí rty,

to právě kvůli tobě mi srdce zběsile buší,

ale stále lásku nejsi schopen opětovati.

Není den, kdy na tebe nemyslím,

když se po té noci střetneme, hledíš do země,

přesto si vždy to tajemství,

očima povíme.

Každý čekal jiný konec,

že společně za ruku půjdeme,

tomu zlému světu čelit budeme,

ale ty jsi prostý zbabělec,

který mě nechal samotnou,

samotnou proti všem.

Zimní zahrada

Zimní zahrada

Procházím životem, jako zimní zahradou

padající bíle vločky mě mrazí ve tváři,

naplněna sladkokyselou náladou,

ztratíš dech nad tou září.

-

Jsi jedna z těch vloček,

však jediná, co mě kdy zahrála,

třpytivá jako srst tisíce koček,

děkuji vánici osudu, že tě sem zavála.

Srdce ledu

Srdce ledu

    Násilný spánek neutěšené krajiny. Zlomyslný mrazivý vánek utlačuje potoky a řeky, které by rády tančily ve svých korytech. Truchlivé natahování holých větví stromů k žáru zlatého slunce, které však už dávno vyhaslo. Jednotvárný táhlý hvizd ledového větru, prohánějícího se po zmrzlé zemi, která touží po troše tepla a něhy.

   Časem však nenaplněné touhy přešly ve zvrácené výjevy a mocnou neuhasitelnou žízeň. Šílenství věčné chuti naplnit prázdnotu a utišit bolest. Drtivá síla světa, nemilosrdného a krutého. Smutek, prázdnotu a běsnění této krajiny brzy pocítí všichni lidé, neboť tato krajina je popisem vrahovy duše a jeho srdce.

Můj sen

Toužím ráno probudit se do studeného léta,

vítr blouzní po mých listech a životem jen vzkvétá,

však touha má jde ještě dál, pro mne stále blíž,

chci jen ukázat svou stopu, zdali pak mne uvidíš?

Kdysi nevěděl jsem o čem v srdci sním,

dnes už jsem jistý a tichým zavytím,

dát všem alespoň kapičku mých slz a svůj vlas,

nechat své řádky řvát a pak jen ztišit hlas.

Neboť pevně, co v hlavě nosím od brzkého rána 

je čistá touha zvolat světem, zpívat jako vrána,

vyrýt rýhu v tvrdou skálu, kde další léta pustly

a bude navždy připomínat, jak z mých rukou rostly.

Ráno

Ráno

Melancholické výjevy jsou stínem opilé noci.

Otupený, frustrovaný a prázdný.

Zmrzlá osamělá mrtvola se slzou na svých modrých rtech

a její fotkou v bezvládné ruce.

Stále jsou tu ty samé neuhašené ohně,

těžké jako Baudelairovy květy.