Pád

Pád

Chlapec, co se ztratil z cesty.

Kostelní věže shnily, padly.

Tyhle hvězdy byly tak lesklý.

Co je? Proč krásy tak zvadly?

Mezi sinalými paprsky lamp

odporně smrdí kurvy, rum a moč.

Leží tu rakev, v ní moje víra.

Popel v ústech, nejde řvát "Proč?".

Oba víme, že je to naposled.

Opilý prázdnotou, medem mladých let.

Přes smích a radost nevíš, co je svět.

Představy stínu a mlhy.

V zrcadle vidíš špínu a žár.

Rodič, přítel, každý lhal.

Parazitem

   Někteří, když si v hlavě uvědomí, že jde vše do kopru a všechno je ztraceno, začnou plakat. Obklopí je beznaděj a tíha vlastních myšlenek. Jediné, co jim zbyvá, je síla okamžiku. A v tento okamžik se v nás začne tvořit štěstí. Protože nám to dělá dobře.
   Živíme se na cizím utrpení a neštěstí. Milujeme slzy. Slzy smutku jsou pro nás slzy rozkoše. Pláč, křik, strach, nenávist, zklamání. To vše je naším chlebem. Pohled na ně, jak se trápí, na to, jak je to bolí, je naší solí. A vy… vy jste naši chlebodárci. Tak mi prosím dopřej alespoň kapku.

Hořkost války

Hořkost války

Kroky dopadají do matného svitu hvězd

a křik rozpadá se cestou k nim.

Ke vzdálenému cíli vede jenom jedna z cest.

V úzkosti přemýšlím, zda sním či bdím.

-

Světlušky trhají něžná plátna tmy.

Nešťastníkům doléhajícím do kypré hlíny

jen jako hromádka rozházeného masa

sčítají jejich žalostné mizerné dny.

-

Krajinou plazí se odporně nasládlá mlha.

Poslední výdechy a páry strachu.

Kdo na světě dopustí takového zla?

Krev a maso zpátky zemi, prach prachu.

-

Podívej, co provedli otci, co provedli synu.

Ti lidé vyšších vrstev, morálky a mravů.

Politická prasata, hrdá vrstva vrahů.

Mají krev na rukou, skrývají svoji vinu.

-

Vždyť farmář i právník chtějí jen žít.
Laskat své ženy, učit na kole svá dítka.

Budovat, prožívat, nebýt lhostejní.

Propadnout vonné noci, volně dýchat.

Dialog

   „Jsi to ty?“
   „Ano jsem. Teda, aspoň myslím…“
   „Ty nevíš?“
   „Ale vím. Jenže nevím, co víš ty.“
   „Co vím já? Co já vím, co vím?“
   „Ty nevíš?“
   „Co nevím?“
   „Kdo jsem? Ty nevíš, kdo jsem?“
   „Vím, kdo jsi. Ty jsi ten… ten…“
   „Kdo? Takže ty to vážně nevíš! Chachá!“
   „Hmm, kdybych to věděl, tak bych se tě snad na to neptal, ne?“
   „No a chceš to vědět?“
   „Jasně, že jo. To bych se tě přeci neptal, kdyby ne!“
   „Tak já ti to řeknu, až to budu vědět.“
   „Ty to nevíš?“
   „Nevím, no. Kdo vlastně jsem. A kdo jsme my?“

Hymnus bezvěrce

Hymnus bezvěrce

Slyšíš ty šílené radostné zvuky?

Řinčení lahví a zpěv krásných žen.

Budí vášeň, chtíč, třes tvé ruky.

Neváhej človíčku, podlehni, přidej se.

-

Opojné lidské teplo a úchvatné křivky.

Víno ohnivé, co spaluje hříšnou láskou.

Přiznej to, jsi okouzlen, nic pro naivky.

Vždyť o nic nejde, nech se vést přírodou.

-

Vůně exotická, co nedá ti spát.

Sladký nektar z lůna něžné děvky.

Extáze mysli začne tělem prostupovat

a ty budiž šťasten navěky.

-

Pij plnými doušky z rohu rozkoši,

I ústa i tvé vděčné srdce

budou pět píseň nectnosti,

bezbožnou ódu, hymnus bezvěrce.