Melancholická kocovina
Nad městem tiše proplouvali bílé nadýchané mraky a sem tam proťal oblohu nějaký ten pekelný létající stroj plný potenciálních bacilonosičů. Statné zelené stromy tetelící se svěžestí lemovali dlouhou širokou ulici nedaleko nádraží, kterou jsem rychle přeběhl s nasazením života, neb nechci skončit jako jedno z těch nebohých zvířátek rozpláclých po několika metrech cesty.
Spěchám. Vlak má zcela jistě přijet, na nástupišti nervózně podupávají cestující. U zdi leží rozvalený starý bezdomovec a loká krabicové vínko s takovým nasazením, že by to i moraváka složilo. Což se vlastně dalo říct i o jeho odéru. I stoletá niva by záviděla. Aniž bych musel položit ucho na kolej poznávám, že vlak už je konečně tu. Hlasitě zastavuje, skřípá, píská a řve. Hlas z rozhlasové budky monotónně ohlašuje jeho příjezd a nabádá nás, abychom na sebe dávali pozor a náhodou pod něj nespadli. Dveře vlaku se s pípáním otevírají. Z nich jako roj nasraných včel vyrážejí cestující. Znuděné obličeje všech možných existencí.
Vyhlížím, zda někde uvidím přicházet Marii, tu krásnou a krásně potrhlou punkerku, která i přes ne zrovna vysokou postavu dokáže s klukem mlátit jako puberta s uhrovatým onánkem. Někde v davu by se přece měla objevit, to její černočervené háro jde přehlédnout jen těžko. Umí s ním pohazovat tak vzrušivě, člověk má chuť se do těch vlasů ponořit, nadýchat se jich a usnout navěky. Tamhle je!
Celá v černém, kabát sahající až ke kolenům posetý kovovými hroty a vysoké kožené boty s ocelovou špičkou jenom podtrhují dojem femme fatale. Lidé na ní koukají zvláštně, jako chlup na španělské omeletě. Povrchnost je jednoduchá, to jo. Ona na ně zvysoka prdí a je zasněná v magické riffy Johna5. Dívá se teď svýmá hlubokýma upřímnýma očima přímo na mě, pohledy se střetávají, lhostejnost přechází ve velkou radost. Usmívá se široce jako Buddha, tak sladce a něžně. Přiběhla a pevně mě stiskla v objetí. Velice to bolelo, kovové hroty jsou tak nepraktické. Ještě dnes mám tečky na hrudi. Nedal jsem nic znát, přece jenom bych zkazil okamžik, kdybych začal nadávat. Sahá mi tak akorát po krk, jsem oproti ní hodně vysoký, což se jí líbí.
Přijela, protože jsme už opravdu potřebovali společně něco podniknout. K tomuhle "podnikání" přivezla láhev opravdu skvělého rumu a petku cocacoly. Ví moc dobře, že tenhle nápoj šampionů mám v lásce, zná mě jako své boty.
Na nástupišti začínalo být celkem dusno, nikoliv díky plísňovému bezdomovci, ale díky přívalu dalších cestujících, kteří se o překot cpali do vagonů. To není místo pro dva objímající se lidi, ale pro těžkooděnce a slzný plyn. Raději jsme se proto přesunuli někam mimo, kde nehrozilo nebezpečí ušlapání. Za nádražím na nás čekala Mariina sestřička Nikol.
Do toho okamžiku jsem ji neznal ani neviděl. Zdála se mi jako zplozenec pekel, démonická Satanova děvka, která polyká muže, žere jim hlavy jako kudlanka o svatební noci a poté je stráví a stopí někam do díry pekelné. O něco vyšší než Marie, tetování připomínající rodinu a boj, možná boj za rodinu. Tetování začínalo od hlavy, někde pod rudými vlasy, pokračovalo přes krk a velká pevná ňadra a končilo na místech, kam slunce nesvítí.
Nesla se proti nám a v tom strašně dlouhém okamžiku jakoby všechno ztichlo a se zatajeným dechem čekalo, až přejde zničující bouře. Přiznám se, trochu mě znervózňovala. Zpočátku jsem nechával mluvit hlavně je. Byla velice milá. Když mluvila, udržovala oční kontakt, dívala se svýma velkýma zelenýma očima nikoliv nepříjemně, kousavě nebo ostře, spíš zkoumavě a zaujatě, s takovým klidem. Sympaťačka.
Probírala skvělou hudbu, její vkus se podobal tomu mému. Rozplývali jsme se nad představou, že si seženeme starý gramofon a hromadu vinylů, ze kterých stačí jen sfouknout prach. Že budeme takové ty staré klasy jako za dob velkého Ozzyho. Divila se mému nízkému věku. Připadala si oproti mně jako stará babča, které plandají seschlé pysky a prsa podobající se sušeným švestkám. Žertovala, já vím, ale vymlouvat jsem jí to musel. Vyptávala se na školu a vzpomínala na starý časy, kdy držela hlavu třídního svalovce pod vodou v záchodové míse a tahala z něj peníze, které později cestou domů s Marií utratily za zmrzlinu. Ta s nadšením přikyvovala a dodala, že díky její velké sestřičce si na ni nikdo nedovolil ani křivý pohled.
Tohle ochranářství se mi líbilo, viděl jsem v něm určitou eleganci a mateřskost. Mateřskosti se totiž Marii od její matky moc nedostávalo. Jehovistická bezcitná mrcha, kterou zajímal pouze stav krabičky cigaret a flaška zelené, díky čemuž smrděla jako starý prošlý sáček hašlerek. Nikol byla proto víc mamkou jak sestrou.
Procházeli jsme sídlištěm. Jako med se tu táhla příjemně líná atmosféra místa, kde se nikdy nic neděje. Šťastná děcka klopýtala mezi klouzačkami a řvala radostí. Jejich pyšné matky posedané na lavičkách kolem pískoviště mezi sebou kdákaly jako slepice v kurníku.
„Tomu dala.“
„Tomu taky.“
„Bože to je coura, vidíš ty nehty?“
„Patriku, nepíchej do toho pána lopatkou.“
„Nejez ten písek!“
„Kde jsem to přestala...? No samozřejmě, na to pomáhá obklad ze špenátových listů a lžička jedlé sody každé dvě hodiny.“
Mezi těmi všemi falešnými úsměvy voněl čerstvě posekaný trávník, takové hezké podtržení letní nálady. Lidé z okolních paneláků po nás pokukovali, hlídaje si svůj malý kousíček země jako pes kost.
Cesta byla celkem dlouhá, náš cíl někde v zahrádkářské oblasti. Taková malá dřevěná chata uprostřed nevelkého zarostlého pozemku, kde Nikol občas přespávala a pomáhala otci s malou přilehlou zahrádkou, na které rostlo všechno možné. Od rajčat až po "léčebnou" marihuanu. Před domkem stojí rozvrzaný starý stůl, kolem něj dvě židle potažené látkou zašlou a vybledlou od věčného stání na sluníčku a bíle natřená lavička.
Jakmile Nikol otevřela vrátka, přiběhl její pes Rypáček. Přes nepochybně roztomilé jméno to byla uslintaná přerostlá bestie. Hned jak jsem překročil hranici plotu se na mě s chutí vrhl, srazil mě na zem a začal mi ohryzávat ruku. Jeho dech smrděl hůř jak stará zapařená plína. Nikol a Marie, očividně zvyklé na jeho mrzačení hostů, se začali hlasitě smát. Nervózně jsem se pousmál a shodil ho ze sebe, což na ně udělalo dojem. Málokdo se dostal z Rypáčkova sevření bez jejich pomoci. Vstal jsem, oklepal ze sebe zeminu a s drobnou jizvou na egu jsem začal kontrolovat obsah svého batohu. Ulevilo se mi, všechny láhve to přežily.
Nikol s Marií zmizeli v domě a já začal rukou zkušenou jako pravý barman či alkoholik akrobaticky tahat z batohu všechny láhve, lahvinky či krabičky. Pro gurmány absinth, pro každou příležitost vodečku s pomerančovým i ananasovým džusem, pro paní domu medovinu. Při tom všem žonglování jsem nedával pozor na to, co se děje kolem. Ty dvě malý mršky se krčily ve dveřích a tiše zadržovali smích. Marie už to nevydržela, já se lekl a v tu chvíli se o zem rozprskl ananasový džus. Šikulky! Člověka potěší, fakt že jo.
Přinesly sklenice. Nikol s gustem rozložila po stole podtácky, jak hospodský a alkoholický zákon káže. Já se ujal povinnosti všem nalít co kdo chtěl i když se mi pořád smály za moji džusovou nehodu. Zjistil jsem, že Rypáček je pes alkoholik. Měl jsem mu nalít do misky rum s colou a sledovat, jak ji svižně sjede. Vyprázdnil už dvě, neměl jsem mu tedy už nalévat. Zkažené psisko toto.
Společnost začínala být jaksi zmožená neustálým srkáním, popíjením a naléváním se. Hladiny v lahvích neustále klesaly. Sklenička skvělého pití v jedné ruce, cigareta ve druhé, na tváři široký úsměv, západ slunce něžně táhnoucí se přes obzor, obklopen báječnou společností lidí, kteří mají co říct...život je přece jenom nádherný, nemyslíte? V takových chvílích, jak to tak už bývá, přijdou do řeči staré lásky a tak obecně vztahy. Počet zářezů je moc žádaný údaj. Přidal jsem jim oběma jako zajíček, roztomilé nevinné kuřátko, poslední nezkažený kluk, jímž jsem oproti nic opravdu byl, přestože jsem si to nemyslel nebo aspoň nechtěl myslet. Téma dokonalého sexu za použití ztracených análních umění, které nakousla Nikol, mě uvádělo do takových rozpaků, až jsem se z toho rozkašlal, což se mi normálně nestává. Ta holka byla jako chodící kamasutra, plná nápadů, inovací, obrovské fantazie, vášně a chtíče. Jejího přítele jsem si představoval jako někoho, kdo ze stavů hromové erekce vůbec nepřechází do zvadlého stavu nebo velkého průmyslového "kamaráda na baterky". Ale prý nic takového, na vztahy prý nemá moc štěstí, její poslední ji nechal kvůli nějaké mladší děvce, prý z lásky a s "kamarádem na baterky" to prý není ono. Chudák holka, má to sama těžký. Bylo mi jí líto, musel jsem ji obejmout, pevně mě stiskla. Nenechala si zkazit náladu, jen polkla pořádný kravský hlt vodky, jak se to sluší na zaplácnutí zlé vzpomínky na zlé časy.
Pomalu se smrákalo. Někde v dálce bylo slyšet táhlé neměnné hučení aut a kamionů projíždějících po dálnici tímhle zapomenutým krajem. Marie mezitím stihla shrnout svoji historku z tábora. Něco o tom, jak zhulila svého profesora a ukecala ho, aby sehnal pizzu pro celý tábor. Usmívala se na mě skoro až podezřele.
Něco pod stole mi začalo přejíždět po stehně. Upřímně jsem doufal, že to není Rypáček. Byla to Marie. Nedal jsem znát rozrušení. Postupně začala sjíždět rukou blíž a blíž k mému nářadí, aniž by si toho Nikol všimla. Už ho přes kalhoty držela v ruce, když v tom jí začal zvonit mobil. S nechutí způsobenou tím krámem elektrotechnicky zasraným, vyrušena v tak vzrušivý moment, vytáhla ruku z mého rozkroku.
Mariina a Nikolina vyžraná potrhlá matka si usmyslila, že si pro jednou zahraje na starostlivou matku roku. Musí se vrátit domů. Jak si to vůbec představuje, takhle po nocích trajdat po venku a nic neříct? No a co že je u sestry? To je coura, ať shnije v pekle! Ať jí moc nesere, jinak to dopadne špatně.
Rukou pevně svírala mobil a jenom odevzdaně kývala, dohnaná skoro až k slzám, přestože už si zvykla na zacházení jako s kusem hadru ze strany její "matky". Pomalu vstala a celá rozrušená se omlouvala. Musí už prý odejít, ale druhý den určitě přijde. Vypila sklenici a šla směrem k brance. Doběhl jsem k ní, objal ji a pohladil po tváři a ve vlasech. Vlepila mi polibek, náš první. Chutnala jako mentolka. K nezaplacení, s podáním ruky nesrovnatelné rozloučení. Jakoby ji to opila ještě mnohem víc, než všechen chlast. Rozklepaná všemi těmi motýlky odemkla roztřesenou rukou branku a se zamáváním pomalu odešla. Nešla zrovna rovně.
Zůstal jsem tu s Nikol. Nevypadala unaveně ani zmoženě, což se o mě říct nedalo. Vrátil jsem se zpět na lavičku a dolil nám pití. Vyprávěla mi o sobě. O tom jak se třemi kamarády jezdila do cikánských ghet, kde se posilnili troškou dobrého vínka a šli se rvát do krve. O tom jak zapálila člověka a vyšla z toho jen s podmínkou, protože znala soudce. O tom jak byla celostátně hledaná. Neskutečná drsňačka. Člověk kterého chcete udržet v dobré náladě a nenaštvat. Opravdu jsem oproti ní byl nevinnej, teď už jsem to viděl opravdu čistě.
Řekl jsem si, že už bychom to mohli pro dnešek zabalit, viděl jsem rozmazaně. Souhlasila a začala nosit prázdné a poloprázdné láhve a skleničky do domu. Nabídla mi, abych tu přespal, nechtěla abych měl doma problémy. To se nedalo odmítnout. Kdyby táta poznal, že jsem nalitý, neváhal by a natrhl mi mou skvostnou prdel i se zádama svojí starou vojenskou nohou.
Zajímalo, kam nacpe mé tělíčko, nejsem tak úplně skladný. Darovala mi tu výsadu spát na posteli. Dlouho jsem to gentlemansky odmítal. Ona si rozložila matraci vedle mé postele. Shodil jsem ze sebe mikinu a kalhoty a přikryl se peřinou. Voněla úplně jako Nikol, troška cigaretového odéru a opojný nádech levné voňavky.
Pokoj to nebyl velký. Vybledlé bílé stěny, sem tam z nich trčel hřebík po obrázku, sem tam bylo vidět dřevěné prkno, ze kterého se sloupla omítka. Plakáty starých rockových kapel jako Guns´n´roses nebo Led Zeppelin některé z těch děr zakrývaly. Na prádelníku u zdi polepeném všemi možnými samolepkami stála malá televize a v ní běžel noční teleshopping. Kameny, které člověku vyleští auru. Nože, které řežou ocel jako máslo. Hrnce, které vaří beze sporáku či zapojení do elektřiny.
Zíval jsem. Nikol už uklidila všechno do domu a vešla do pokoje. Zavřel jsem oči. Pořád si chtěla povídat, byla ukecená a huba nevymáchaná, což je skvělá a zároveň ničivá kombinace. Ulehla na matraci a přikryla se peřinou. Hned poté v televizi skončil teleshopping a program přešel na každovečerní erotickou část vysílání ve dvě hodiny ráno. Nějaká holka kroutila zadkem a neustále roztahovala nohy, jakoby šukala nás všechny. Oba jsme se začali smát, trapná situace.
Řekla mi, že je jí zima, ať ji zahřeju. Na tom přece není nic špatného. Přelezl jsem tedy k ní pod peřinu, nebylo v tom nic záludného či podlého vůči Marii, jen potřeba trochy tepla. Povídala mi něco o krásách orgasmů jako řemen a já si všiml, že je pod peřinou nahá. No co, prostě tak spí, v pohodě.
Zeptala se mě: „Fakt nic? Bože, ty jsi ale opravdu sladkej.“ Vzala mě za ruku a vrazila si ji do své čampule, která tekla jako potok v době povodní. Sama mě vzala za juniora a začala s ním mávat jako se šantrpákou v autě. To bylo opravdu nečekané, asi jsem ještě moc nezkaženej, když jsem nepoznal tak jasné signály.
Ztratil jsem zábrany, smysl pro správný chování a morálku. Nasrat na to všechno. Bože, lízal jsem ji jako mísu od krému až do svítání. Plynule jsme přešli do misionáře, zhoupnutím na koníčka a do finishe na pejska, po čemž jsme oba odpadli jako horníci po šichtě. Ona byla třikrát, já dvakrát. Myslím, že mi tedy ještě jeden dluží.
Usnul jsem bez pocitu viny. Ten na mě dopadl jako kupa hnoje hned ráno. CO JSEM TO SAKRA UDĚLAL MARII?!
Ráno přišla. Otevřela vrátka, pohladila Rypáčka a dveře od místnosti otevřela zrovna ve chvíli, kdy jsem si natáhl kalhoty. Přiběhla ke mně s nadšením děťátka, které pod stromečkem rozbalí dárek, který vážně moc chtělo. Objala mě, pohladila po tváři a ve vlasech a políbila mě. Chutnal jsem jako její sestřička.
