Kafe a studený nohy

Myslím, že dnes přišel první
první podzimní den.
Seděl jsem na balkoně,
zamotaný v dece
a popíjel kafe
kafe černý jako obloha
a říkal si,
že z tohohle asi
asi žádnou uměleckou hodnotu nevymlátím.
Pršelo a foukal první chladný
chladný vítr, asi ze severu.
Mně bylo teplo díky tomu
tomu kafi a dece
Bylo to fajn,
to jak listí letí po ulici
po ulici mezi lidmi s deštníky
s deštníky různých barev
a auty různých značek.
A úplně nakonec se černá obloha
obloha černá jako moje kafe
změnila na červánky
červánky barevné jako tváře Simony,
když se směje,
a lidi sbalili deštníky
deštníky různých barev.
Už půjdu dovnitř,
moje nohy jsou studený.
Ale bylo to fajn,
dokuď to trvalo.

Já odmítám

Žil jsem dlouho,
aspoň mi to tak přijde,
a zvykl jsem si,
že rozpad,
prohra,
všeobecná mizérie
je to jediný
a nic víc není.
Nejhorší na tom byl fakt,
že mi to přišlo tak
pohodlné.
Všechno je sračka?
Tak se nemusíš snažit.
Musí být něco víc.
Musí...
Já odmítám věřit!
Odmítám věřit
v Boha,
ve zmar,
v absolutním zlo,
v konec světa,
v pohádky,
v dobré úmysly špatných lidí
a všemu sebeklamu.
Chci otevřít oči,
rozfoukat mlhu.
Já mám tu sílu!
Já odmítám věřit!