Náruč kouře

V náručí mi brečel

z plna hrdla křičel

Uprostřed střetu ocelových korb

Chvilka srážky vztyčila jim hrob

V náručí mi plakal

Po dechu lapal

Oheň vzplál na povel

Měnil vše na popel

V náručí mi přežil

Kliku měl, že já sloužil

Vzal jsem ho k sobě

Jeho rodiče tulí se v hrobě

V náručí mi vyrůstal

Jednoho dne sám zůstal

Teď, jak mizí v kouři

Tam kde já, i on teď slouží

V náručí měl mě za hrdinu

Bral mě za svou rodinu

Svět se se mnou propadl

Jeho stín jsem v dáli vyhlédl

V náručí jeho zavřel jsem oči

Kouř a oheň, tak má cesta končí.

Zpívám si pod širým nebem

Zpívám si pod širým nebem,

plaším zvěř svým krásným zpěvem,

nikdo neví, proč to dělám,

ale já si pokoj nedám.

Ruka vede písmo svaté,

plácám páté přes deváté,

nikdo neví vlastně proč,

jedu dál jak kolotoč.

A pak linky, mastné skvrny,

na podlaze uschlé trny,

chutí inkoustová čára,

barevné něco až do rána.

Nikdo neví proč to dělám,

však já se toho ale nevzdám,

je to jako čistá droga,

uvnitř spalující touha.

A pak… když je to únavné,

pak zavřu oči bolavé,

snad usnu, sen mě volá,

a ráno… ráno jedu znova.

odKaZ nA kEViNův bLOg: kastanovaalej.blogspot.cz

Otázky bez odpovědí

První nekonečno
   Každou vteřinu našeho vždy ubíhajícího času se kolem nás něco děje. Dění je jedno z největších, nejzákonitějších a nejistějších všudypřítomných dění. Už jen proto, že je to jedno a to samé.

Hláska

Jen hláska ve větru, pohrává si s časem

Neváhá a dál šíří se hlasem

Sama si hledá cestu skrze louku

Zaváhá když uzří první sloku

Spojí se odlišnost a city

Vzniklá hudba boří mýty

Koneckonců je to láska

Obyčejná tahle hláska

(ta) Melodie barev a světadílů

Probouzí nádech křídel motýlů

(ty) Letí skrze nekonečné řádky

Hláska šíří se však taky

Bez tónů a melodie

Posouvá dál zvuk harmonie

Nikdo neurčil však kdo je jejím pánem

Každou chvílí zmizí spolu s ránem

Naděje

Naděje

Špatnej den?
Těžkej rok?
Snad jen sen.
Jen zlý snění.
Přijde šok,
že sen to není.
Má tisíce slok.
Maj i hořké znění.
Jedna jako druhá,
všechny tě změní.
Vyjde duha?
Usmíření?
Myslíš si,
že už ne?
Možné to je,
ale neteskni.
Vždyť víš,
život je groteskní.
Klaun pláče,
mrtvola se směje.
Probuď naděj, toho spáče,
Ten přec hřeje.
Co je život bez naděje?
Jen táhlý řez,
co strašně bolí.
V ranách rez
a špetka soli.

Nemoc zvaná emoce

Jak hořké pro nás musí být,

zklamání, smutku, žalu, bolu,

jak se s tím vším dá jen žít,

bez použití ethanolu?

Jak sladké zavřít oči jen,

štěstí, lásky, radosti,

žít a cítit krásný sen,

touhám činit za dosti,

Na světě velké utrpení,

říkají mu pocity,

trápit se, to pro mě není,

kolísám, city opitý,

Bolí, ale nemějte strach,

vydržím to… tak… nějak.

Bezstarostná

Bezstarostná

Jako křídly motýla

hladí sedmikrásky.

Medově laskavá, milá.

Zmizí všechny vrásky.

-

Hřeje sluncem v duši

a směje se sladce,

jak dítě tulící se k matce.

Tiše, nesmíš ji rušit.

-

Jako hebké pírko ve vánku

lehce tančí tance víl.

Když ji spatříš, mazánku,

zapomeneš čím kdo byl.

-

Přikrytá sněženkou v červánku

pomalu usíná a sní.

Sny o barvách lásky našich dní.

Té, která rozzáří můj život.

Myšlenka - Krásná mysl špinavcova

   Krásná mysl špinavcova

   Myslíš, že je méně půvabné slyšet vycházet báseň z úst špinavce? Že jí to snižuje na kráse? Že i krásná mysl v ošklivém obalu ztrácí na lesku v očích lidí? Že dívka s myšlenkami točícími se pouze kolem její krásy je hezčí než špinavec, který přemýšlí nad světem kolem?

   Snažím se zachytit svoji myšlenku a popsat ji tak, aby ji pochopil i někdo jiný. Možná znám odpovědi na svoje otázky, jen mi připadají poněkud skličující.

   Záleží na publiku. Jestli je hloubavé nebo povrchní. Inteligentní nebo plné předsudků. Je smutné, že většina lidí špinavcovu báseň neocení, protože jsou zaslepeni jeho vnějškem. Povrchnost je oslepující. Přes stéblo nevidíš louku, přes klas nevidíš pole.

   Mezi krásnými prázdnými lidmi vyčníváš právě svojí myslí, tvojí nejdůležitější součástí, tak krásnou a jedinečnou, s božským potenciálem stvořitele i kata, s potenciálem měnit svět.

Cestou

Cválal jsem cestou obsypanou prachem,

přede mnou, jako duch, strom se zjevil,

já náhle vykřikl, zlomil se a pádem,

narazil si kostru a v tom jsem zavyl.

Nebylo prvně, co jsem pad,

nebylo prvně, co kůň se vzepjal,

jako tanečnice, s krokem vzad

jsem se sehnul a trávu objal.

Pojednou jsem vzhlédl zpět,

na obloze vlna a pod ní zelená,

a pod ní zas kůra a ještě níž květ,

pod modrým kalíškem znovu zelená.

Jak nikdy v době jiné jsem si přál,

bych už dříve zažil tento pád,

bych už dříve sinalé brýle sňal.

Jak já tu cestu mám jen rád!

kEVinŮvblOg: kastanovaalej.blogspot.cz

Panáček

Panáček kráčí si temnou ulicí

Bez pomoci snaží se utéci

Běží rychle a neví kam

po cestě zkroucené, jenom on sám

Ta cesta je veselá jako každý den

Jakoby to vše temné byl jen sen

Kráčí si znovu, uhání rychle

brečí a v spěchu tváří se zdechle

Chce se vrátit, nemá kam

Cesta se kroutí jako hlavolam

Ztrácí se na začátku u svého konce

Všichni na něj koukají jako na pitomce

Neví kam dál, vrátit nic nejde

Vzdává svůj boj, co na tom sejde

Tou cestou je život, který tak miloval

Jak zestárnul, ztratil se a litoval

Panáček si na dlažbě leží

nevnímá kroky a ani jak běží

Běží daleko a mimo dráhu

Vběhl na mokrou trávu

Vzdal se tedy, nebo bojoval?

Jedno je jisté... Nevyhrál