„Nemáš
kapesníčky? Nechtěla bych ti tu ukapávat,“ řekla a zakrývala
se peřinou až po bradu.
Natáhl
se k nočnímu stolku. Nahmatal je mezi skleničkou ginu, popelníkem
a budíkem.
„Tu
máš Marie, nechci tu žádný fleky na koberci.“
„Mohl by
ses přece chlubit svým kámošům ne? Jako: „Tady kapala její
mišpulinka,““ namítla Marie, zatímco se pod peřinou utírala.
Zadíval
se na ní zároveň pobaveně, uraženě i udiveně. Jeho mimika byla
vskutku všestranná.
„Ha...ha...ha,“
utrousil co nejironičtějším tónem. „Máš mě snad za vlhkého
puberťáckého idiota?“
„To
ne, ale je známo, že muži si moc rádi honí ega, poměřují si
meče...znáš to.“
Spiklenecky
se usmívala. Zadržovala smích pro její vlastní bezpečí.
„Na
něco takového jsem až moc dospělej,“ řekl vznešeně s
pokrčeným malíčkem a pozvednutou bradou ve stylu anglického
lorda při odpoledním čaji.
Podívala
se na něj s výrazem, jakoby se právě natřel šlehačkou a prosil
ji, aby mu pokousala jahůdku.
„Říká
někdo, kdo při společné romantické koupeli při svíčkách prdí
do vany jako valach, aby napodobil výřivku a hází se mnou na
postel, kde mi troubí na bříško. To ani nezkoušej!“
Vykulila
oči, chytila Ondru za ruce, ale nepomohlo to. Hned jak to dořekla
ji převalil na záda, přitiskl její ruce k matraci a zmizel pod
peřinou. Přitiskl ústa k jejímu bříšku a zkusil na něj
zatroubit Satisfaction od Stonů. Ječela a kopala, nemohla se z jeho
sevření dostat.
„Nee,
nech mě! Doprdele chlape, budeš mít tichou domácnost!
Nee!“
„Nejsi zrovna v pozici, kdybys mohla vyhrožovat.“
„Prosím!
Prosííím!“ vyhrkla ze sebe. Přes smích, respektive lachtaní
hýkání, nemohla mluvit.
„Co
za to?“
„Uvařím sakra! Jo přesně tak. Slibuju!“
Ondra
na chvíli přestal a přemýšlel.
„Hmm,
to zní jako plán. Tyhle úplatečky jsem měl vždy v
oblibě.“
Pustil ji a ona hned zarolovala na kraj postele.
Uraženecky se zabalila do celé peřiny. Koukala jenom hlava.
Mračící se hlava. Nasraná uražená rolka.
„Za tohle ten
sajrajt přesolím prde!“
„Jen
to zkus a udělám ti čudlíky, nemilosrdné mučivé
čudlíky.“
Malý nasraný zarolovaný ksichtík se rozzářil.
„Tohle
je ten dospělák, kterýho tak miluju!“ řekla a začala se smát.
Zahodila
peřinu, pod kterou Ondra téměř zmizel. Posadila se na kraj
postele. Nedosáhla nohama na zem. Seskočila z ní přímo do
hromádky kapesníčků.
„Fuj
sakra! Taky nemůže uklidit, koš je totiž strášně daleko.“
„V
pokoji chlapa má bejt bordel.“
„Jo, v pokoji osamělého
chlapa. Která baba by tolerovala kapesníčky od tvého tvarohu
přilepené na své noze?!“
„Dostala jsi mě.“
Prošla
pokojem a posbírala své oblečení, které šikovně rozházeli
všude možně.
„Nee,
prosím neoblíkej se. Takhle ti to sluší víc.“
„Ale
to na mě venku budou chlapy koukat a slintat. Copak bys chtěl, aby
někdo viděl tohle masíčko? Tyhle dvě fajnová dvojčátka?“
Ptala
se tak přesvědčivě. Dvojčátka byla opravdu neodolatelná, jako
dva boží nadýchané dortíčky k nakousnutí.
„Zbožňuju,
když o nich takhle mluvíš. Jsem z toho celej v pozoru!“
„Tak
zase zalehni vojáku. Celej den jsme nevylezli z postele. Nic proti
tomu, ale nejsem králík. Musím taky během dne udělat něco
produktivního kromě šup sem, šup tam. Musím pomoct mámě doma,
jinak se zblázní.“
„Vážně tě mytí nádobí láká víc
než další číslo?“
„Uvědom si, že nejsem chodící
vagína.“
„No dobře, dobře...a to už musíš jít
domů?“
„Už opravdu musím, je pozdě a já nechci doma
průser, znáš ji. Po večeři ti napíšu, neboj. A nezapomeň,
dlužíš mi večeři a pořádnou dávku romantiky za ten dnešek.
Něco za něco.“
„Tělesné tekutiny za jídlo? Ty
špindíro!“
„Ticho tam vzadu! Měj se Ondřeji, milášku
můj šlaďouškej, ťuťůůů!“ šišlala na něj jako pravý
mongoloid, zatímco mu mačkala tváře a líbala ho všude
možně.
„Eeeh..pá lásko moje.“
Tyhle přeslazený
gesta nesnášel a ona to věděla.
Zabouchla
za sebou dveře a ve tmě nahmatala vypínač. Rozsvítila. Seběhla
několik pater schodů a vyšla ven před dům, do pozdního líného
sobotního odpoledne. Na lavičce před domem seděly dvě stařenky.
Jedna z nich kouřila tenký Camelky. Vášnivě debatovaly nad
aktuální cenou ovoce v místním obchodě. Svůj pohled stočily na
Marii ve chvíli, kdy prošla kolem nich. Hovor přešel na tu
"bláznivou" mládež. Co to má na sobě? A ty vlasy?
Feťačka! Určitě převrátila a rozsypala ty popelnice na rohu
minulý týden! Smály se takovým tím způsobem, kterým se straší
děti. Čarodějnický smích, chrchlavej a jedovatej, smrt na
jazyku.
Cestou
domů stihla odmítnou věnovat peníze na čůčo dvěma bezdomovcům
a sehnala plechovku skvělého medového cideru, dobře vychlazeného.
Než došla před dům, celou tu plechovku vypila s gustem včeličky
přicucnuté na květ. Zpívala si, celkem falešně, zato ale
srdečně, tím svým něžným radostným hláskem. Vyjela do
šestého patra a odemkla si. Doma nikdo nebyl. Tichej klidnej byt,
což pro ni bylo v tu chvíli poměrně uklidňující. Jednoduše si
oddechla, že ji nikdo nebude otravovat.
„Asi
šla do hospody nebo do kostela.“
Marie zahodila batoh na zem.
Hned za ním letělo všechno oblečení. Vlezla si do sprchy. Voda
stékala po křivkách jejího nahého těla. Sprcha je jako
meditace, možná lepší. Broukání brzy přešlo ve zpěv. Zpívala
si Welcome to the jungle s flaškou šamponu místo mikrofonu s
takovým nasazením, že její chorý, na sebemenší zvuk citlivý
soused začal bušit do zdi a nadávat. Snad ho karma jednou dostane
a do baráku se nastěhuje nějaký správný metalista.
S
tichou kletbou vypnula sprchu, utřela se, vlasy omotala ručníkem a
šla si vzít něco na sebe.Ty doby, kdy pobíhala po bytě nahá,
jsou už pryč. Ne, že by se jí nechtělo, ale její skvělá matka
by to nemusela rozdýchat. Nedej bože, aby byl vidět kotníček
nebo loket.
Uvařila
si špagety k večeři, něco nechala mamce. Umyla nádobí. Zalezla
si do pokoje k notebooku. Chtěla povědět Ondrovi o těch dvou
stařenách. Nebyl online.
Slyšela,
jak se odemykají dveře. Matka přišla. Skvělý. Snad brzo usne.
Snědla špagety a chvíli se snažila učit, ale do hlavy to šlo
moc špatně. Pustila si hudbu. Nevnímala ji až na jedno pekelný
kytarový sólo Johna5, to se přeslechnout nedalo. Hrála na
imaginární kytaru a pohazovala hlavou do rytmu. Skvělej pocit.
Byl
to idilickej den s přítelem, kdy člověk nemyslí na svoje
problémy, cítí se tak lehký, jakoby žádné neměl. Jen se nechá
unášet teplými vlnami klidu, sladký atmosféry a úžasný hudby.
Je to tak bezstarostný. Skoro návrat do dětství, kdy bylo snadný
žít. Bolavý srdíčko se léčilo drbáním ve vlasech a
čokoládou, výměna slin probíhala pouze přes společnou láhev
šťávy a všechno vypadalo zajímavě. Medový opar mládí.
Všechno
vycházelo, útrapy byly malé a svět ležel před námi. Vezmeme ho
útokem! Spalme slunce! Takovej elán jsme měli. Časem to všechno
ale nějak reziví a bledne. Šťáva života vyprchává, dny se
zdají být bezcílné, jednotvárné a dlouhé, možná až
bezvýznamné. Neurčitá masa času. Chronická letargie, nuda.
Člověka prostě přestane bavit každodenní rutina, do které
víceméně každý jednou zabředne. Chlapa v letech přestane bavit
mizerná práce, která ho nenaplňuje, která ho sere. Přestane ho
bavit šukat jeho obtloustlou hysterickou manželku, která tráví
dny s hlavou v lednici nebo před televizí, kde jí roste zadnice
stále víc. Proto se snaží najít trochu prostého pobavení a
rozptýlení vyšší střední třídy na dně lahve rumu a na
pánevním dne naivní studující pipinky, která má sen, někde na
zaplivaném hajzlu zapadlého baru.
Marie
ví, že by jí tohle mohlo čekat, ale nechce se s tím smířit, s
takovým mizerným koncem. S možností, že by její manželství
mohlo být jenom dobrý obchod, kdy ona obstarává jídlo a úklid a
on peníze. Nechce skončit jako citově vyprahlá hrošice, co jenom
sní o rytíři na bílem koni, který ji odveze z noční můry do
pohádky, kde erekce vydrží déle jak tři minuty, růže a
čokoláda prší z nebe a daný rytíř si rád povídá o svých
citech a jejích pocitech.
Zahodila
knížku, která ji nebavila, nedalo se to číst. V hlavě jí
probíhaly myšlenky, hlavně ty nad budoucností, nad Ondrou. Viděla
ji růžově? Sakra, že jo! Ten kluk je zlatíčko. Nejlepší
kombinace vlastností pozorného gentlemana, starého prasáka,
rozumného dospěláka a roztomilého štěňátka. On chápe, že
ona je mladši a toleruje její chyby a ona vidí jeho toleranci a
přechází jeho chyby. Tohle souvětí je úžasný, že jo?!
Posadila
se na balkon na starou umělohmotnou židli. Venku vanul něžný
vánek mezi domy a korunami dubů. Rozverná děcka už zmizela,
zalezla domů. Na fotbal už nebylo vidět. Město na obzoru jakoby
hořelo, svítilo nekonečnem malých světlušek, světelné žíly,
tedy silnice, po kterých tlumeně hučící auta. Pod domem po
chodníku prochází skupinka čtyř nebo pěti lidí, kteří se
hlasitě baví, smějí se a řvou. Hvězdy visí nad hlavou
rozprášené po nebi a Měsíc se dnes zdá tak obrovský.
Marie
se párkrát zhluboka nadechla, nasála tu opilou noc, opřená o
zábradlí. Usmála se tak sladce, že by tě to donutila usmívat se
s ní. Položila si nohy na zábradlí a do ruky vzala sklenici s
colou. Okolo balkónu proletělo hejno holubů. Někde poblíž se
ozvalo nadávání neznámého opilce, něco o těch hajzlech, co nám
vládnou a o policistech. Zanedlouho už energicky a agresivně
zvracel všechno, co bylo v žaludku nebo jenom poblíž.
Marie
to vše sledovala s nadšením, všechny ty zvuky, vůně, obrazy
svého hříšného města. Tu krásně zvrhlou atmosféru, kdy
chlast a tělesné tekutiny tečou proudem jako asijská řeka v
období monzunu, kdy vzteklá horká láska poletuje v letním
vzduchu, prostupuje a rezonuje jím, rozechvívá rty i krev v celém
těle, nenechá tě v klidu. Mravenčení v konečcích prstů se
rozleze po celém těle a nutí tě oddat se rytmu, tomu šílenému
vášnivému rytmu, smyslnějšímu než španělské flamenco.
Jako
každá jeptiška touží po velkém žilnatém mackovi, Marie
toužila být součástí tohohle bohémství, užívat si po svém.
Připadalo jí to neskutečně romantické, všechna ta
nízkost.
Odsunula židli a rozprostřela deku po balkóně.
Položila na ni polštářek. Svlékla si tričko a kraťasy. Nechala
si na sobě jenom kalhotky a lehnula si na deku. Líně se protáhla
a zívla si. Upila coly a sledovala Měsíc, jak si tam pluje.
Ze
spánku ji probudilo relativně hlasité zachrochtnutí a chrchlavý
povzdech. Zvedla hlavu a spatřila polonahého, obtloustlého,
plešatějícího souseda, jak si ho na vedlejším balkóně při
pohledu na ni šimrá.
„Kurva fuj!“ zařvala a velice rychle
zaběhla zpět do pokoje.
A tak přinesla do tohoto světa další
kapku štěstí, tentokrát vilnému plešounovi.
