Vánoční procházka

Vánoční procházka

   Procházím sešeřelou ulicí. Začínají se rozsvěcet lampy a vánoční světélka rozvěšená po stromech a domečcích podél ulice. Míjím vysokou, světly ověšenou jedli, dominantu velkého náměstí. Prohlížím si lidi. Každý prochází se svojí vlastní starostí, pro ostatní bezvýznamnou, pro něho obrovskou. 

   Obtloustlá paní pomalu s funěním šplhá do schodů s taškami napěchovanými všemožným jídlem a přemýšlí, zda už její oblá dítka jedla, jestli jim oplácaný tatínek něco uvařil, nebo je zase na pivu. Vysoký postarší v černém kabátě, s nápadně velkým množstvím gelu ve vlasech a mladičkou slečnou zaklesnutou v jeho rameni, si to šine směrem od průměrného hotelu a oba vypadají šťastně. Ona myslí na svoji plnou peněženku, on na prázdná varlata a taky na fakt, že vlastně zapomněl koupit mléko, žena ho zabije. Z oblohy nehlučně padají veliké sněhové vločky. Některé dopadnou mezi svoje bližní na zem, některé pak na lidi, kteří si je odnášejí s sebou. U stěny kavárny stojí početný sbor a zpívá koledy. Sboru se povedlo upoutat pozornost mnoha lidí, příspěvky budou vysoké. Pán bez domova prochází kolem mě s nataženou rukou, chtěje peníze. Jakoby byl němý a lidé hluší, všichni ho obcházejí a věnují mu nanejvýš letmý pohled. Letos mu to na krabicák nevyjde. Skupinka dětí pobíhá od stánku ke stánku a ochutnává sladkosti, nejstarší loudí horkou medovinu. Jejich největší problém je výše kapesného. 

   U obchodního centra se zastavuji a sleduji ten bzukot. Lidi v řadě za sebou stojí na eskalátorech a podupávají. Fronty nikoho nebaví. Připadají mi tak tupí, jako by bezmyšlenkovitě čekali, až se uvolní místo u korýtka, s jediným zájmem, nažrat se, pářit se, spát, opakovat. 

   Raději jdu dál. Do ramene mi vrazí mladý kluk z větší party, drží znalecky láhev vína a se slovy "Co je vole?" jde dál. Dívky z té party se svými duchaplnými obličeji podívají směrem ke mně a inteligentně se začnou smát. Jejich největší problémem je, že jejich osobní dealer trávy má chřipku a mamka ho nepustí z domu. Policista projíždí se svojí parťačkou kolem v autě a sledují, zda někdo náhodou nechce narušit tuto skvělou atmosféru. Oproti minulým létům je zde opravdu hodně policistů, kteří drží opravdu hodně samopalů. I na koni jich pár vyjelo. Děti to oceňují a poměrně plaše hladí koním čumáčky, pobízeny svými rodiči. 

   Došel jsem k nábřeží. Tichá řeka se táhne tam i tam, do nekonečna a odráží tisíce malých světélek, kterými je obtaženo zábradlí. Pod ním leží chodník, přiléhající ke břehu řeky, a na něm se pomalu plouží několik málo lidí, kteří se kochají tou atmosférou a klidem. Mladý pár si slibuje nekonečnou věrnost. Máchají si kvůli tomu spojené ruce v řece. Jsou spolu už dva měsíce, co by se mohlo pokazit? Hubený a léty unavený a zmožený muž se jen velkýma hlubokýma očima a sepjatýma rukama dívá na pravidelně se opakující mírumilovné vlnky. Přemýšlí jaké by to bylo, kdyby ho ta mrazivá krása objala a on jenom blaženě bezbolestně usnul. Jestli by to vlastně někoho zajímalo, jestli by přijely jeho děti, které na něj jinak zvysoka serou, podívaly se na něj a řekly 

   "Tohle je náš tatínek! Podívej se, jak sladce spí. On byl přece jenom hodnej. Pojď, obejmem ho, třeba se vzbudí.". 

   Z dálky se přiřítil běžec. Světla ho ze strany ozařovala, jeho upocené, velice drahé vybavení i jeho svalnatou postavu. Během si čistí hlavu a honí ego. Nejdůležitější věc, která trápí jeho hlavu, je obsah soli a cukru v jeho latté macchiato a obsah bílkovin a tuku ve steaku, který měl k večeři. 

   Potkám Tebe čtenáři a zeptám se tě, jestli na tebe tyhle malé velké příběhy působí stejně, jako na mě, jestli cítíš tu obrovskou melancholii a stísněnost ve vánočním čase. Budeš mě jen míjet jako prázdný bezvýznamný stín v noci, nebo se zastavíš a povíš mi, jaké je to pro Tebe, procházet noční ulicí a sledovat příběhy? 

Rozjímání při analytice

Rozjímání při analytice
Tady ležel, tady spal,
to je opruz, naříkal.
Proč zas berem tyhle sračky?
Chci zas chemický značky.
Chemie tak to se ví,
ta nás pak prý uživí.
Je o nervy tahle škola,
jistí to jen rum a cola.

Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,

když mohu dnes a taky zejtra?

Proč se o kost rvát jak pes,

copak jich sám nemám dost?

Proč mě tlačí kámen v botě,

když bez nich už pár tejdnů jsem?

Šlapu si a pískám k notě,

ten kámen mi však nejde k zlost.

Skládám si ty rýmy v letu,

bez ponožek, bez korzetu,

bez klobouku, bez panenky,

jen s perem v ruce tady jsem.

Tak mi pověz, proč to dělat?

Proč jen jednou? Proč jen dnes?

Proč se s celou věcí vztekat?

Žijem včera, žijem dnes.

Rudý obraz

Rudý obraz

Prostupuje stíny lesu rozeklanými jazyky hrdých černých skal.

Melancholicky vzpomíná, jak hřejivě letní slunce laská tváře, zatímco led a vítr trhají jeho plaché úsměvy.

Holé pařáty seschlých šípků dychtivě objímají jeho tělo, tak jako jeho matka, když byl malý a odkrývají červenající se maso.

Malují obraz na bílé plátno zasněžené louky.

Rudá jako oheň rodinného krbu.

Rudá jako poslední sbohem.

Tahy jsou nahodilé, nesymetrické.

Je ztracenou symfonií noci, zpěvem větru.

Jako řeka pod skleněnou klenbou, ani on už nedýchá.

Smrt je přece obrovská stejně jako život.

Ztracen v hlavě

Ztracen v hlavě

Jako hejna vran v mlze

myšlenky prolétají hlavou mou.

Černé, hlučné a drzé

vedou mě cestou kamennou.

Páry rybníků, kde vzduch téměř mrzne,

halí kraj náladou hrubou až syrovou.

-

Bledá obloha tiše slzí

a mění prach cest v bláto.

Poutník v černém plášti boří se brzy,

vyje beznadějí, jako zvíře v kleci jato.

Prosí myšlenky o svobodu, celý zmrzlý,

ať vezmou ho nad blata tato

na svých křídlech zrezlých.

-

Vrány snášejí se dolů z nebe,

kde trhají jeho ztrápenou podstatu.
A tak v krajině nudně šedé

zanechaly ztracenou sinalou postavu.

Ode dna

Ode dna

Vidím krásu v teskném pláči,
kdy oči modravé slzami se zračí
a svraštělý obličej se nepřestává mračit.
Myslím, že bahnem tě vláčí,
abys uspěla.

Mlsný jazýček

   „Byla otrávena,“ řekla koronerka z podřepu nad tělem bledé dívky. Mrtvá ležela v příkopě u lesa a z krvavých důlků jí vytékalo nažloutlé bělmo.
„Něco takového jsem ještě nkdy neviděla. Je to, jakoby jí ten jed byl vstříknut přímo do očí. A ten jazyk. No, podívej se na ten jazyk! Vypadá úplně jako spálená houba.“
   Detektiv se sehnul k dívce a zadíval se jí do tváře. Skutečně vypadala jako z hororu. Rty měla spálené na uhel a vyvalený jazyk připomínal malý středně propečený steak. Její rozteklé oči se podobaly smaženému vajíčku.
   Detektiv polkl slinu a vrátil se k práci.

Melancholická kocovina - povídka, část druhá

Melancholická kocovina

   Nad městem tiše proplouvali bílé nadýchané mraky a sem tam proťal oblohu nějaký ten pekelný létající stroj plný potenciálních bacilonosičů. Statné zelené stromy tetelící se svěžestí lemovali dlouhou širokou ulici nedaleko nádraží, kterou jsem rychle přeběhl s nasazením života, neb nechci skončit jako jedno z těch nebohých zvířátek rozpláclých po několika metrech cesty.
   Spěchám. Vlak má zcela jistě přijet, na nástupišti nervózně podupávají cestující. U zdi leží rozvalený starý bezdomovec a loká krabicové vínko s takovým nasazením, že by to i moraváka složilo. Což se vlastně dalo říct i o jeho odéru. I stoletá niva by záviděla. Aniž bych musel položit ucho na kolej poznávám, že vlak už je konečně tu. Hlasitě zastavuje, skřípá, píská a řve. Hlas z rozhlasové budky monotónně ohlašuje jeho příjezd a nabádá nás, abychom na sebe dávali pozor a náhodou pod něj nespadli. Dveře vlaku se s pípáním otevírají. Z nich jako roj nasraných včel vyrážejí cestující. Znuděné obličeje všech možných existencí.

   Vyhlížím, zda někde uvidím přicházet Marii, tu krásnou a krásně potrhlou punkerku, která i přes ne zrovna vysokou postavu dokáže s klukem mlátit jako puberta s uhrovatým onánkem. Někde v davu by se přece měla objevit, to její černočervené háro jde přehlédnout jen těžko. Umí s ním pohazovat tak vzrušivě, člověk má chuť se do těch vlasů ponořit, nadýchat se jich a usnout navěky. Tamhle je!
   Celá v černém, kabát sahající až ke kolenům posetý kovovými hroty a vysoké kožené boty s ocelovou špičkou jenom podtrhují dojem femme fatale. Lidé na ní koukají zvláštně, jako chlup na španělské omeletě. Povrchnost je jednoduchá, to jo. Ona na ně zvysoka prdí a je zasněná v magické riffy Johna5. Dívá se teď svýmá hlubokýma upřímnýma očima přímo na mě, pohledy se střetávají, lhostejnost přechází ve velkou radost. Usmívá se široce jako Buddha, tak sladce a něžně. Přiběhla a pevně mě stiskla v objetí. Velice to bolelo, kovové hroty jsou tak nepraktické. Ještě dnes mám tečky na hrudi. Nedal jsem nic znát, přece jenom bych zkazil okamžik, kdybych začal nadávat. Sahá mi tak akorát po krk, jsem oproti ní hodně vysoký, což se jí líbí.
   Přijela, protože jsme už opravdu potřebovali společně něco podniknout. K tomuhle "podnikání" přivezla láhev opravdu skvělého rumu a petku cocacoly. Ví moc dobře, že tenhle nápoj šampionů mám v lásce, zná mě jako své boty.
   Na nástupišti začínalo být celkem dusno, nikoliv díky plísňovému bezdomovci, ale díky přívalu dalších cestujících, kteří se o překot cpali do vagonů. To není místo pro dva objímající se lidi, ale pro těžkooděnce a slzný plyn. Raději jsme se proto přesunuli někam mimo, kde nehrozilo nebezpečí ušlapání. Za nádražím na nás čekala Mariina sestřička Nikol.
   Do toho okamžiku jsem ji neznal ani neviděl. Zdála se mi jako zplozenec pekel, démonická Satanova děvka, která polyká muže, žere jim hlavy jako kudlanka o svatební noci a poté je stráví a stopí někam do díry pekelné. O něco vyšší než Marie, tetování připomínající rodinu a boj, možná boj za rodinu. Tetování začínalo od hlavy, někde pod rudými vlasy, pokračovalo přes krk a velká pevná ňadra a končilo na místech, kam slunce nesvítí.
   Nesla se proti nám a v tom strašně dlouhém okamžiku jakoby všechno ztichlo a se zatajeným dechem čekalo, až přejde zničující bouře. Přiznám se, trochu mě znervózňovala. Zpočátku jsem nechával mluvit hlavně je. Byla velice milá. Když mluvila, udržovala oční kontakt, dívala se svýma velkýma zelenýma očima nikoliv nepříjemně, kousavě nebo ostře, spíš zkoumavě a zaujatě, s takovým klidem. Sympaťačka.
   Probírala skvělou hudbu, její vkus se podobal tomu mému. Rozplývali jsme se nad představou, že si seženeme starý gramofon a hromadu vinylů, ze kterých stačí jen sfouknout prach. Že budeme takové ty staré klasy jako za dob velkého Ozzyho. Divila se mému nízkému věku. Připadala si oproti mně jako stará babča, které plandají seschlé pysky a prsa podobající se sušeným švestkám. Žertovala, já vím, ale vymlouvat jsem jí to musel. Vyptávala se na školu a vzpomínala na starý časy, kdy držela hlavu třídního svalovce pod vodou v záchodové míse a tahala z něj peníze, které později cestou domů s Marií utratily za zmrzlinu. Ta s nadšením přikyvovala a dodala, že díky její velké sestřičce si na ni nikdo nedovolil ani křivý pohled.
   Tohle ochranářství se mi líbilo, viděl jsem v něm určitou eleganci a mateřskost. Mateřskosti se totiž Marii od její matky moc nedostávalo. Jehovistická bezcitná mrcha, kterou zajímal pouze stav krabičky cigaret a flaška zelené, díky čemuž smrděla jako starý prošlý sáček hašlerek. Nikol byla proto víc mamkou jak sestrou.
   Procházeli jsme sídlištěm. Jako med se tu táhla příjemně líná atmosféra místa, kde se nikdy nic neděje. Šťastná děcka klopýtala mezi klouzačkami a řvala radostí. Jejich pyšné matky posedané na lavičkách kolem pískoviště mezi sebou kdákaly jako slepice v kurníku. 

   „Tomu dala.“

   „Tomu taky.“

   „Bože to je coura, vidíš ty nehty?“ 

   „Patriku, nepíchej do toho pána lopatkou.“

   „Nejez ten písek!“

   „Kde jsem to přestala...? No samozřejmě, na to pomáhá obklad ze špenátových listů a lžička jedlé sody každé dvě hodiny.“

   Mezi těmi všemi falešnými úsměvy voněl čerstvě posekaný trávník, takové hezké podtržení letní nálady. Lidé z okolních paneláků po nás pokukovali, hlídaje si svůj malý kousíček země jako pes kost.
   Cesta byla celkem dlouhá, náš cíl někde v zahrádkářské oblasti. Taková malá dřevěná chata uprostřed nevelkého zarostlého pozemku, kde Nikol občas přespávala a pomáhala otci s malou přilehlou zahrádkou, na které rostlo všechno možné. Od rajčat až po "léčebnou" marihuanu. Před domkem stojí rozvrzaný starý stůl, kolem něj dvě židle potažené látkou zašlou a vybledlou od věčného stání na sluníčku a bíle natřená lavička.
   Jakmile Nikol otevřela vrátka, přiběhl její pes Rypáček. Přes nepochybně roztomilé jméno to byla uslintaná přerostlá bestie. Hned jak jsem překročil hranici plotu se na mě s chutí vrhl, srazil mě na zem a začal mi ohryzávat ruku. Jeho dech smrděl hůř jak stará zapařená plína. Nikol a Marie, očividně zvyklé na jeho mrzačení hostů, se začali hlasitě smát. Nervózně jsem se pousmál a shodil ho ze sebe, což na ně udělalo dojem. Málokdo se dostal z Rypáčkova sevření bez jejich pomoci. Vstal jsem, oklepal ze sebe zeminu a s drobnou jizvou na egu jsem začal kontrolovat obsah svého batohu. Ulevilo se mi, všechny láhve to přežily.
   Nikol s Marií zmizeli v domě a já začal rukou zkušenou jako pravý barman či alkoholik akrobaticky tahat z batohu všechny láhve, lahvinky či krabičky. Pro gurmány absinth, pro každou příležitost vodečku s pomerančovým i ananasovým džusem, pro paní domu medovinu. Při tom všem žonglování jsem nedával pozor na to, co se děje kolem. Ty dvě malý mršky se krčily ve dveřích a tiše zadržovali smích. Marie už to nevydržela, já se lekl a v tu chvíli se o zem rozprskl ananasový džus. Šikulky! Člověka potěší, fakt že jo.
   Přinesly sklenice. Nikol s gustem rozložila po stole podtácky, jak hospodský a alkoholický zákon káže. Já se ujal povinnosti všem nalít co kdo chtěl i když se mi pořád smály za moji džusovou nehodu. Zjistil jsem, že Rypáček je pes alkoholik. Měl jsem mu nalít do misky rum s colou a sledovat, jak ji svižně sjede. Vyprázdnil už dvě, neměl jsem mu tedy už nalévat. Zkažené psisko toto.
   Společnost začínala být jaksi zmožená neustálým srkáním, popíjením a naléváním se. Hladiny v lahvích neustále klesaly. Sklenička skvělého pití v jedné ruce, cigareta ve druhé, na tváři široký úsměv, západ slunce něžně táhnoucí se přes obzor, obklopen báječnou společností lidí, kteří mají co říct...život je přece jenom nádherný, nemyslíte? V takových chvílích, jak to tak už bývá, přijdou do řeči staré lásky a tak obecně vztahy. Počet zářezů je moc žádaný údaj. Přidal jsem jim oběma jako zajíček, roztomilé nevinné kuřátko, poslední nezkažený kluk, jímž jsem oproti nic opravdu byl, přestože jsem si to nemyslel nebo aspoň nechtěl myslet. Téma dokonalého sexu za použití ztracených análních umění, které nakousla Nikol, mě uvádělo do takových rozpaků, až jsem se z toho rozkašlal, což se mi normálně nestává. Ta holka byla jako chodící kamasutra, plná nápadů, inovací, obrovské fantazie, vášně a chtíče. Jejího přítele jsem si představoval jako někoho, kdo ze stavů hromové erekce vůbec nepřechází do zvadlého stavu nebo velkého průmyslového "kamaráda na baterky". Ale prý nic takového, na vztahy prý nemá moc štěstí, její poslední ji nechal kvůli nějaké mladší děvce, prý z lásky a s "kamarádem na baterky" to prý není ono. Chudák holka, má to sama těžký. Bylo mi jí líto, musel jsem ji obejmout, pevně mě stiskla. Nenechala si zkazit náladu, jen polkla pořádný kravský hlt vodky, jak se to sluší na zaplácnutí zlé vzpomínky na zlé časy.
   Pomalu se smrákalo. Někde v dálce bylo slyšet táhlé neměnné hučení aut a kamionů projíždějících po dálnici tímhle zapomenutým krajem. Marie mezitím stihla shrnout svoji historku z tábora. Něco o tom, jak zhulila svého profesora a ukecala ho, aby sehnal pizzu pro celý tábor. Usmívala se na mě skoro až podezřele.
   Něco pod stole mi začalo přejíždět po stehně. Upřímně jsem doufal, že to není Rypáček. Byla to Marie. Nedal jsem znát rozrušení. Postupně začala sjíždět rukou blíž a blíž k mému nářadí, aniž by si toho Nikol všimla. Už ho přes kalhoty držela v ruce, když v tom jí začal zvonit mobil. S nechutí způsobenou tím krámem elektrotechnicky zasraným, vyrušena v tak vzrušivý moment, vytáhla ruku z mého rozkroku.
   Mariina a Nikolina vyžraná potrhlá matka si usmyslila, že si pro jednou zahraje na starostlivou matku roku. Musí se vrátit domů. Jak si to vůbec představuje, takhle po nocích trajdat po venku a nic neříct? No a co že je u sestry? To je coura, ať shnije v pekle! Ať jí moc nesere, jinak to dopadne špatně.
   Rukou pevně svírala mobil a jenom odevzdaně kývala, dohnaná skoro až k slzám, přestože už si zvykla na zacházení jako s kusem hadru ze strany její "matky". Pomalu vstala a celá rozrušená se omlouvala. Musí už prý odejít, ale druhý den určitě přijde. Vypila sklenici a šla směrem k brance. Doběhl jsem k ní, objal ji a pohladil po tváři a ve vlasech. Vlepila mi polibek, náš první. Chutnala jako mentolka. K nezaplacení, s podáním ruky nesrovnatelné rozloučení. Jakoby ji to opila ještě mnohem víc, než všechen chlast. Rozklepaná všemi těmi motýlky odemkla roztřesenou rukou branku a se zamáváním pomalu odešla. Nešla zrovna rovně.
   Zůstal jsem tu s Nikol. Nevypadala unaveně ani zmoženě, což se o mě říct nedalo. Vrátil jsem se zpět na lavičku a dolil nám pití. Vyprávěla mi o sobě. O tom jak se třemi kamarády jezdila do cikánských ghet, kde se posilnili troškou dobrého vínka a šli se rvát do krve. O tom jak zapálila člověka a vyšla z toho jen s podmínkou, protože znala soudce. O tom jak byla celostátně hledaná. Neskutečná drsňačka. Člověk kterého chcete udržet v dobré náladě a nenaštvat. Opravdu jsem oproti ní byl nevinnej, teď už jsem to viděl opravdu čistě.
   Řekl jsem si, že už bychom to mohli pro dnešek zabalit, viděl jsem rozmazaně. Souhlasila a začala nosit prázdné a poloprázdné láhve a skleničky do domu. Nabídla mi, abych tu přespal, nechtěla abych měl doma problémy. To se nedalo odmítnout. Kdyby táta poznal, že jsem nalitý, neváhal by a natrhl mi mou skvostnou prdel i se zádama svojí starou vojenskou nohou.
   Zajímalo, kam nacpe mé tělíčko, nejsem tak úplně skladný. Darovala mi tu výsadu spát na posteli. Dlouho jsem to gentlemansky odmítal. Ona si rozložila matraci vedle mé postele. Shodil jsem ze sebe mikinu a kalhoty a přikryl se peřinou. Voněla úplně jako Nikol, troška cigaretového odéru a opojný nádech levné voňavky.
   Pokoj to nebyl velký. Vybledlé bílé stěny, sem tam z nich trčel hřebík po obrázku, sem tam bylo vidět dřevěné prkno, ze kterého se sloupla omítka. Plakáty starých rockových kapel jako Guns´n´roses nebo Led Zeppelin některé z těch děr zakrývaly. Na prádelníku u zdi polepeném všemi možnými samolepkami stála malá televize a v ní běžel noční teleshopping. Kameny, které člověku vyleští auru. Nože, které řežou ocel jako máslo. Hrnce, které vaří beze sporáku či zapojení do elektřiny.
   Zíval jsem. Nikol už uklidila všechno do domu a vešla do pokoje. Zavřel jsem oči. Pořád si chtěla povídat, byla ukecená a huba nevymáchaná, což je skvělá a zároveň ničivá kombinace. Ulehla na matraci a přikryla se peřinou. Hned poté v televizi skončil teleshopping a program přešel na každovečerní erotickou část vysílání ve dvě hodiny ráno. Nějaká holka kroutila zadkem a neustále roztahovala nohy, jakoby šukala nás všechny. Oba jsme se začali smát, trapná situace.
   Řekla mi, že je jí zima, ať ji zahřeju. Na tom přece není nic špatného. Přelezl jsem tedy k ní pod peřinu, nebylo v tom nic záludného či podlého vůči Marii, jen potřeba trochy tepla. Povídala mi něco o krásách orgasmů jako řemen a já si všiml, že je pod peřinou nahá. No co, prostě tak spí, v pohodě.
   Zeptala se mě: „Fakt nic? Bože, ty jsi ale opravdu sladkej.“ Vzala mě za ruku a vrazila si ji do své čampule, která tekla jako potok v době povodní. Sama mě vzala za juniora a začala s ním mávat jako se šantrpákou v autě. To bylo opravdu nečekané, asi jsem ještě moc nezkaženej, když jsem nepoznal tak jasné signály.
   Ztratil jsem zábrany, smysl pro správný chování a morálku. Nasrat na to všechno. Bože, lízal jsem ji jako mísu od krému až do svítání. Plynule jsme přešli do misionáře, zhoupnutím na koníčka a do finishe na pejska, po čemž jsme oba odpadli jako horníci po šichtě. Ona byla třikrát, já dvakrát. Myslím, že mi tedy ještě jeden dluží.
   Usnul jsem bez pocitu viny. Ten na mě dopadl jako kupa hnoje hned ráno. CO JSEM TO SAKRA UDĚLAL MARII?!
   Ráno přišla. Otevřela vrátka, pohladila Rypáčka a dveře od místnosti otevřela zrovna ve chvíli, kdy jsem si natáhl kalhoty. Přiběhla ke mně s nadšením děťátka, které pod stromečkem rozbalí dárek, který vážně moc chtělo. Objala mě, pohladila po tváři a ve vlasech a políbila mě. Chutnal jsem jako její sestřička.

Světélko ve tmě

Světélko ve tmě

Sním o noci, kdy naplníš můj pohár vínem,

kdy zažehneš svíci radosti,

oheň v našich tělech, která k sobě vinem,

spálí nás touhou a to až na kosti.

Jsme jako dvě komety,

osvětlující svým žárem temný vesmír,

jako dva sytě rudé květy

a ve větru jejich tanec, vír.

Chyť mě za ruku a nepouštěj,

já provedu tě tmou,

tak na paměti měj,

že jsem tvojí září, tvojí spásou.

Přirozený koloběh

Přirozený koloběh

Klidné něžné bezvládné tělo podepsané bestialitou krutého násilí skví se jako bílý hebký květ v poli heřmánků rozdupaný bezcitnou mašinérií.

Na zemi leží a jako roztrhaný cár látky na holi dává najevo, že vzdalo všechen vzdor, že vzdalo boj.

Ani nedutá, ústa pootevřená, jen bezvýrazně hledí velkýma kalnýma očima vzhůru k šedé zatažené obloze, ze které se spouštějí kapičky vlažné životadárné vody.

Svlažují její čelo a skrápí její světlé vlnité kadeře zbrocené rudou krví.

Voda i krev se společně vpíjí do černé rozryté země, která ve svojí moudrosti tvoří život.

A to budiž koloběh na věky věků.

Povrchní

Povrchní

Ztrácíme lesk za rzí ve slaném pochmurném dešti.

Probuzeni do záře matné luny.

S hlavou tak krásnou a prázdnou.

Víme jen co vidíme, místo otázky "Proč?".

Přestože jsme na tomto světě krátce, jsme tak staří,

že již nepoznáváme nahé duše našich blízkých.

A jako letící šedý smrtihlav spálený v proudu nekonečného času

i my shoříme,

jen přidušeným tlumeným plamenem.

jenž se line z puklin naší rozdrásané potrhané země,

jíž navždy jsme a budeme součástí.

Pád

Pád

Chlapec, co se ztratil z cesty.

Kostelní věže shnily, padly.

Tyhle hvězdy byly tak lesklý.

Co je? Proč krásy tak zvadly?

Mezi sinalými paprsky lamp

odporně smrdí kurvy, rum a moč.

Leží tu rakev, v ní moje víra.

Popel v ústech, nejde řvát "Proč?".

Oba víme, že je to naposled.

Opilý prázdnotou, medem mladých let.

Přes smích a radost nevíš, co je svět.

Představy stínu a mlhy.

V zrcadle vidíš špínu a žár.

Rodič, přítel, každý lhal.

Parazitem

   Někteří, když si v hlavě uvědomí, že jde vše do kopru a všechno je ztraceno, začnou plakat. Obklopí je beznaděj a tíha vlastních myšlenek. Jediné, co jim zbyvá, je síla okamžiku. A v tento okamžik se v nás začne tvořit štěstí. Protože nám to dělá dobře.
   Živíme se na cizím utrpení a neštěstí. Milujeme slzy. Slzy smutku jsou pro nás slzy rozkoše. Pláč, křik, strach, nenávist, zklamání. To vše je naším chlebem. Pohled na ně, jak se trápí, na to, jak je to bolí, je naší solí. A vy… vy jste naši chlebodárci. Tak mi prosím dopřej alespoň kapku.

Hořkost války

Hořkost války

Kroky dopadají do matného svitu hvězd

a křik rozpadá se cestou k nim.

Ke vzdálenému cíli vede jenom jedna z cest.

V úzkosti přemýšlím, zda sním či bdím.

-

Světlušky trhají něžná plátna tmy.

Nešťastníkům doléhajícím do kypré hlíny

jen jako hromádka rozházeného masa

sčítají jejich žalostné mizerné dny.

-

Krajinou plazí se odporně nasládlá mlha.

Poslední výdechy a páry strachu.

Kdo na světě dopustí takového zla?

Krev a maso zpátky zemi, prach prachu.

-

Podívej, co provedli otci, co provedli synu.

Ti lidé vyšších vrstev, morálky a mravů.

Politická prasata, hrdá vrstva vrahů.

Mají krev na rukou, skrývají svoji vinu.

-

Vždyť farmář i právník chtějí jen žít.
Laskat své ženy, učit na kole svá dítka.

Budovat, prožívat, nebýt lhostejní.

Propadnout vonné noci, volně dýchat.

Dialog

   „Jsi to ty?“
   „Ano jsem. Teda, aspoň myslím…“
   „Ty nevíš?“
   „Ale vím. Jenže nevím, co víš ty.“
   „Co vím já? Co já vím, co vím?“
   „Ty nevíš?“
   „Co nevím?“
   „Kdo jsem? Ty nevíš, kdo jsem?“
   „Vím, kdo jsi. Ty jsi ten… ten…“
   „Kdo? Takže ty to vážně nevíš! Chachá!“
   „Hmm, kdybych to věděl, tak bych se tě snad na to neptal, ne?“
   „No a chceš to vědět?“
   „Jasně, že jo. To bych se tě přeci neptal, kdyby ne!“
   „Tak já ti to řeknu, až to budu vědět.“
   „Ty to nevíš?“
   „Nevím, no. Kdo vlastně jsem. A kdo jsme my?“

Hymnus bezvěrce

Hymnus bezvěrce

Slyšíš ty šílené radostné zvuky?

Řinčení lahví a zpěv krásných žen.

Budí vášeň, chtíč, třes tvé ruky.

Neváhej človíčku, podlehni, přidej se.

-

Opojné lidské teplo a úchvatné křivky.

Víno ohnivé, co spaluje hříšnou láskou.

Přiznej to, jsi okouzlen, nic pro naivky.

Vždyť o nic nejde, nech se vést přírodou.

-

Vůně exotická, co nedá ti spát.

Sladký nektar z lůna něžné děvky.

Extáze mysli začne tělem prostupovat

a ty budiž šťasten navěky.

-

Pij plnými doušky z rohu rozkoši,

I ústa i tvé vděčné srdce

budou pět píseň nectnosti,

bezbožnou ódu, hymnus bezvěrce.

Hlas beznadějného

   Máš mi co říct? Ne? Nevadí, já ano. Musím ti toho spousty povykládat. Ale ano. Co? Kam jdeš? Posaď se! Tak, dobře, teď mě prosím pozorně poslouchej. Prostě mě nech mluvit, ano?
   Takže, kde bych tak začal, abych to nebral od konce? Vydrž chvilku, jen se chytnu nitě. Á tady je. Už jí mám. Tak jo, jde se na to.
   Víš, tohle jsem ti chtěl říct už dávno. Ale je to pro mě tak těžké a složité. Všechna ta slova, která nás drtí. Určitě by to šlo i jinak. Však víš, beze slov. Pouhým gestem. Výrazem ve tváři, kterým ti můžu dát najevo úplně všechno. Zdali pak bys to dokázala vyčíst z mých očí?
   Co mám na srdci, ptáš se? To víš, že bych ti to chtěl všechno povědět. Teď, hned. Ale nejde to. Nejde to jen tak. Mé srdce, to je jedna věc, ale má hlava, to je jiná. Jak nelehký úkol je pro mě tyto dvě věci propojit, aby to všechno, co v sobě dusím, mohlo ven. A pak ještě jazyk. I ten občas neposlouchá.
   Někdy chci prostě jen něco říct, slovo, větu, jméno, obyčejné děkuji, či snad jen omlouvám se nebo mám tě rád, ale ono to nejde. Myšlenka uvízne v krku a já se pak už klepu v koutě úplně sám, jen se svými pocity, obíhajíc mě jako svou hvězdu.
   Teď už vím, že to není jen hra. Je to opravdové. To, co si pro mě přišlo, mě chytlo a drží mě v hrsti. A já se bojím a přemýšlím o tom, jestli mě pustí, nebo jestli budu v jejím objetí navěky.

Pochopení

Až tě bude sužovat beznaděj,
pozorně vzpomínej a už neplakej,
byť jednou sirkou zapálíš oheň,
tak už sám sobě nedávej sbohem.

Život nemá refrén,
je to cesta nebem i peklem.
Přijmout všechno zlé i krásné,
situace pro každého blízké.

Jdi s hlavou vzpřímenou,
pravou levou,
kupředu s bradou zvedlou,
v té tmě čeká někdo s náručí otevřenou.

Stahy srdce

Ruka v ruce nese se,
dva spolu jdou.
Ať jsou v poli či v lese,
spolu se radujou.

Zastaví se
a do očí si hledí,
on zamyslí se,
ona zase praví.

"Polib mě."
On splní její přání.
"Nepusť mě."
On chytne ji bez váhání.

Když je s ním,
svět se točí.
I když mu od úst jde dým,
krása mu jde z očí.

Loučí se,
už musí jít.
Nepustí se,
o životě chtějí snít.

Obejmout a polibek dát,
své srdce jemu věnovat,
milovat a nepřestat,
světem spolu proplouvat.

Taťka "Šaman"

Věřím, že cítíš tu mou bolest,
když anděli nechal si se unést.
Chybíš nám všem,
procházíme si tím největším zlem.
Všichni tě tu milujem,
na tebe nikdy nezapomenem.

Nechal si mě tu samotnou se užírat,
tu velikánskou díru v srdci se snažím zakrývat.
Po ránu pohled na tebe mi chybí,
jedině ve snech můj smutek mizí.

Chtěla jsem tě chytnout,
chtěla tě zastavit,
obejmout tě, vzdychnout
a s tváří zalitou slzami se oddálit.

Běžná vzácnost

Mé oči se v tvých ztrácí,
já poblázněná jsem,
tvůj pohled je vzácný,
je jako sen.

Když koukl ses na mě,
mé srdce se zastavilo,
když odešel si za mě,
mně smutno bylo.

Ty víš, kdo jsem,
přesto mě neznáš.
Ty jsi můj sen,
třeba mě poznáš.

Jsem trochu praštěná
a ty líbíš se mi,
jsem prostě zasněná,
zas ve snu objev se mi.

Poslední výkřik mysli

Od té doby, co tě znám,
začal jsem mít pocit, že už na nic nejsem sám.
Srdce mi začalo zběsile bušit,
v tu chvíli jsem začal cosi krásného tušit.

Začaly se mi o tobě zdát sny
a já toužil s tebou prožít nádherné dny.
Prožít s tebou nekonečno chvil,
pro tebe bych obětoval plno svých sil.

Až přijde den,
co pro mě byl zatím jen sen,
budu nejšťastnější kluk na světě,
poblázním se a to jedině do tebe.

Teď tu vedle sebe stojíme,
do očí si upřeně hledíme.
Odraz hvězd, má Lásko, v očích máš,
doufám, že mě žádné jiné za nic nedáš.

Sopka

Sopka

Starý chromý muž poslouchá

sloup slaného moře.

Kolem srdce tisíce řek mu protéká.
Je tak smutné vidět je hořet.

Tiše, bez hlesnutí postává.

Duší podobá se hoře.

Moudrost všech světů ovládá.

Z úst vyráží mračna kouře.

Nikoho nesoudí, vyčkává.

Skrze čas, až do konce,

kdy poví mu "Tvá služba skončila".

Nářek člověka, kterej prožil radost

Nářek člověka, kterej prožil radost

   Asi žiju ve špatný době. Všichni se probouzejí, mžourají do světla nového světa, kterej je poslední dobou zatraceně pustej a nudnej. 

   Už si nedáš lajnu dobrýho koksu z výstřihu nádherný zrzky u pódia velkejch Sabbathů, který dostávaj dav šťastnejch lidí kolem do varu. Ten památnej okamžik, během něhož přišel netopýrek o život, je pryč. Nepolíbíš svoje děvče na promítání Rebela bez příčiny nebo Pána prstenů. To mrazení v zádech a šimrání v břiše, vůně popcornu. Nepotkáš vysmáté květinové děti, které se s radostí podělí o tlusté brko a po něžném, skoro až rodinném, obětí tě ověsí duhovými korálky. Tahle letní láska už se nenosí. Sladké opilé momenty dětinského štěstí při prvních Hendrixových riffech... 

   A najednou ve vzduchu poletuje tíživá atmosféra poslední písničky a ty víš, že už nezahrajou. Skličující pohled na lidi zabořené očima do obdélníkových krabiček, kterými komunikují s lidmi stejného ražení, místo aby se usmáli a třeba dokonce prohodili pár slov. Lidé ztratili důvěru v ostatní. Nabídneš staré babičce, že jí pomůžeš s nákupem, že ho doneseš až k jejímu bytu. A ona se vydá se svojí holí na zběsilý útěk v bláhové naději, že ti uteče abys jí nemohl okrást či znásilnit. Jakoby nezištná dobrota ztratila cenu. Usměješ se a oslovíš dívku na ulici a okamžitě získáš nálepku úchyla a člověka, co obtěžuje, co mění její rutinu. Protože přece není normální poznávat lidi mimo facebook. Takže zamrzne na místě, znervózní a kouká, abys co nejdřív vypadnul. Může přece čekat jen to nejhorší. Nikdo ti nedovolí jen tak přespat v jeho bytě, popíjet whisky, bavit se, povídat si, protože jsi zcela jistě zloděj nebo dokonce vrah.

   Je mi trochu smutno z lidí kolem, jak uhýbají pohledy a spěchají, jen aby už mohli zalézt z dosahu jiných lidí, do své bezpečné bubliny. Ale co nadělám, časy se mění. Staré stromy usychají a padají, aby udělaly místo pro mladé, svěží. Co mi zbývá, než se ponořit do příjemného bezbolestného rumového oparu a čekat na svůj vlastní pád.

   Přeju vám všem lásku a mír v duši. Sdílejte ji a ukazujte, jak jen to bude možné. Svět bude krásnější místo.

Ztracenej případ (1/3)

   Dneska jsem toho teda moc neudělal. Celou dobu jsem se cítil, jako bych ryl rypákem v zemi, což jsem ve své podstatě taky dělal. Snažil jsem se vyčmuchat nějaký informace, ale místo toho jsem jen narazil na amatérskou várnu pervitinu, punčovaný alkohol a několik laciných děvek, kterým jsem musel samozřejmě okamžitě nasadit železa.
   Zatraceně, od té doby, co mám na starost tenhle případ, to jde se mnou z kopce. A ne jen se mnou. Všichni z kanclu jsou jak na práškách, ale alespoň je vidět, že se tomu snaží přijít na kloub. Já se teda snažím.

   Tak abych začal hezky popořadě, všechno to začalo jedním dopisem. Asi před měsícem obdržela jistá slečna jistý děkovný dopis. Vzhledem k tomu, že byla herečkou a to dost atraktivní, tak to nebylo nic neobvyklýho. Chodilo jí desítky podobných dopisů a tenhle rozhodně nebyl první ani poslední. Sára, jak se mladá herečka jmenovala od té doby dostávala nové a nové od stejného autora, ve kterých se všelijak snažil vylíčit svůj obdiv a náklonnost k adresátce.
   Sára to zprvu brala jen jako typické fanouškovské pobláznění, ale jakmile jí začaly chodit dopisy s přiloženými fotografiemi, musela to začít brát vážně. Na oněch fotografiích nebylo nic jiného, než zobrazení autorových choutek a libostí v akci. Na některých byla dokonce zobrazována ona sama ve venkovním prostředí, například cestou do práce, nebo v parku.
   Po nějaké době, když už Sára dostala opravdu strach, přišla na policii a ohlásila sexuální obtěžování a takzvaný stalking. Policie ji uklidnila a Sáře byla přidělna ochranka. Nastala změna. Pohoršující obdivné dopisy jí přestaly chodit a Sára si konečně mohla oddychnout. Netrvalo to však dlouho.
   Po týdnu jí našli mrtvou v koupelně se zlomeným vazem a dírou v plicích.
   Kolega si myslí, že to byla nehoda, ostatní pátrají po autorovi těch dopisů a já… já si jdu přemýšlet v klidu k obědu.

   „Tak co si o tom myslíš?“
   „O čem?“
Lenka se na mě zadívala těma svýma roztomilýma kukadlama. Začalo to ve mě vřít.
„Neposlouchal jsem, můžeš to, prosím tě, zopakovat?“ odkašlal jsem si a usrknul z šálku horkýho kafe. Nečekaně jsem si spálil jazyk.
   „Ptala jsem se, co si myslíš o Robinovi?“
   „To je tvůj přítel?“
   „Ne, býval to přítel Sáry, jak to že to nevíš? Vždyť jsi to celé dostal na starost!“ vyprskla Lenka.
Líbí se mi, když se vzteká a ani tentokrát jsem s nemohl pomoc.
   „Kdo je Sára?“
Lenka se nafoukla jako balonek.
   „To není vtipný! Když tě ten případ nezajímá, neměl jsi s tím souhlasit. Vzala bych to místo tebe!“ zahulákala a vstala od stolu. Několik lidí se po nás otočilo.
„Zapomněla jsem, že ty nebereš nic vážně. Sám jsi ztracenej případ!“
Hodila modrou bankovku na stůl a nasupeně odkráčela pryč.
   Celá tahle scéna se odehrála až moc rychle a byla podle mě zbytečná. Případ mi přidělil šéf a já, jako nikdy, neodmítl. Je to moje práce, beru ji vážně jak to jen jde. A to, co řekla potom, mě nijak moc nezasáhlo. Proč?
Protože měla pravdu. Jsem ztracenej případ.

   V kanceláři nebyl nikdo až na Patrika. Stál u svýho stolu a balil si nějaký věci do batohu. Na desce stolu se mu válely nějaký papíry.
   „Něco novýho?“ zeptal jsem se ho, samozřejmě jen ze slušnosti. Ani za mák mě nezajímá jestli a kdy se zase pohádal s manželkou, nebo co dostal od kolegů z golfovýho kroužku k narozeninám.
   „Dostal jsem od Lenky povolení zatknout Sářinýho přítele. Budeme ho muset vyslechnout,“ odpověděl a já si v tu chvíli vybavil dnešní oběd. No, díkybohu, že se nezmínil o nějaké nové sadě holí, nebo co.
   „Jakto, že o tom nic nevim. Myslel jsem, že je ten případ můj.“
   „Jo, říkala něco podobnýho,“ odvětil, „byla docela naštvaná. Cos ji zase proved?“
Nemělo cenu odpovídat.
„Prý zažádá o přidělení případu jí. Že ty nemáš zájem.“
   „Hloupost, zas tak dlouho to trvat nebude. Přijdem na to hned. Kdy jedeš za tím… přítelem té… oběti, však víš?“
   „Hned teď,“ přehodil si batoh přes rameno.
   „Můžu… jet s tebou?“
   „Ty jsi šéf.“

   Jeli jsme přes půl města. Čirou náhodou to Patrik vzal kolem kavárny, kde jsem měl schůzku s Lenkou.
   Na místo jsme přijeli o půl druhé. Robinův byt byl až v devátém patře a výtah byl nefunkční. Do schodů jsme si to museli vyšlapat hezky po svých. Doufám, že sem už víckrát nebudu muset. Tolik schodů by mě zabilo.
   Když jsem zazvonil, otevřel nám mladej, snad až příliš svalnatej kluk jen v tílku a v kraťasech. Když jsem viděl jeho nohy a vzpomněl jsem si na devět pater, díky kterejm jsem chytal křeče do lýtek, došlo mi, že si nemusíte každej den v posilovně týrat nohy, pokud bydlíte zrovna tady. Jakápak náhoda, že jeho holka je… byla… modelka a herečka.
   V ruce držel plechovku od nějakýho jedovatýho energiťáku a já se jen ušklíb' a chtěl jsem mu už něco říct, ale Patrik mě předběhl. Zeptal se ho na jméno a jestli zná Sáru. Tak jak to chodí ve filmu. Zbytek už takovej bejt nemusel, protože jsem se do toho vložil já.
   „Vaše přítelkyně je mrtvá.“
   „Cože?!“
   „Někdo jí zavraždil, ubodal… v koupelně, nejspíš, když se sprchovala.“
Robin na nás zíral a pak zabouchl dveře.
   Podíval jsem se na Patrika a z jeho očí jsem jasně vyčetl, že jsem to trošku přehnal, ale taky, že se mu nechce vracet, a tak jsem znovu zazvonil. Nikdo neotevřel, a tak přišla na řadu akce.
   Jako správnej tvrďák jsem zprudka vykopl dveře. Že jsem před tím nikoho nevaroval, jsem si uvědomil pozdě. Stane se. Vběhli jsme dovnitř a Patrik už vytahoval kvéro. Tím myslím svou zbraň. A tím myslím pistoli.
   Rozdělili jsme se. Já jsem šel do obýváku a on do vedlejší místnosti. Jeho byt byl celkem čistej. Na podlaze se mu sice povalovaly vrstvy spodního prádla, ať už pánskýho nebo ženskýho, ale aspoň měl utřenej prach.
   Na konferenčním stolku byl rozsypanej nějakej prášek mléčného zbarvení. Že by?
   Z vedlejší místnosti na mě zahoukal Patrik. Když jsem k němu došel, držel v ruce cár z Robinova tílka.
   „Vyskočil z okna,“ zamumlal a lítostivě mávnul hadrem k otevřenýmu onku. Průvanem se dovnitř nahnal studenej vzduch a já ucítil ten prášek až z obýváku. Ne, drogy to nebyly.
   „Zavolej do kanclu, budeme potřebovat nějaký pytlíky na ty proteiny,“ pobídl jsem ho a sám jsem začal vytáčet na mobilu mě moc dobře známý číslo.
   „Dobře, počkám tady. Ty jdeš?“
   „Jo pokusím se ho chytit.“
Ano, přesně tak, jak to dělaj ve starejch černobílejch filmech jsem si strčil párátko, který jsem našel v kuchyni, mezi zuby a svižně odkráčel z bytu. Výjimka byla, že jsem měl u toho telefon u ucha a rozhodně jsem nevypadal jako drsnej frajer.
   „Á, ahoj Lenko.“
   „Co chceš?!“ Vychrstla to na mě jako tejden starý chcanky. Zajímalo by mě, jestli se při tom taky tak tvářila.
   „To se na mě ještě pořád zlobíš?“
   „No tak co chceš?“
   „Potřebuju výslechovku. Řekni tam prosím tě někomu, ať ji vyklidí. Do hodiny jsem tam.“
   „Řekni si Patrikovi.“
   „Ten je tu se mnou.“
   „Tak zavolej do kanceláře. Nejsem tvoje podřízená, nebudu skákat, jak ty pískáš. Navíc mám teď i jiný věci na starost, než ti shánět personál.“
   „Hele, přestaň žvanit. Mám jen jeden telefon a v něm je jedno číslo. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale je tvoje. Tak mi to prostě nějak zařiď a já ti slibuju, že se ještě dneska podívám na tu mrtvolu.“
   „Myslíš Sáru? Jsi moc milý, ale neobtěžuj se,“ sykla sarkasticky. „Jsem tady a není to pěkný pohled.“
   Zavěsil jsem. Však ona mi to zařídí.

    Seběhl jsem několik pater, když v tom mi to došlo. Jak jsem mohl bejt tak blbej. Devět pater. Celejch devět pater. To přece skočit nemohl. Už jsem se chtěl vrátit, ale vzpomněl jsem si na Patrika. Čeká tam na provozní. Seběhl jsem zbytek, až jsem dole vypadal jako mokrej pes. Lilo ze mě jako z okapu a já si jen přál, abych na tréninky chodívával pravidelně. Třeba bych potom nemusel běhat do schodů a potit se u toho jako blbec?!

   Sakra, klíče od auta má Patrik. Praštil jsem pěstí do palubky, když v tom zpoza rohu bytovky vyskočil Robin. Tílko měl vpředu natrhlý a bylo vidět, že mu kus i chybí. Na to, že právě musel překonat devět pater, nezdál se být moc zadejchanej.
   Robin si to rázoval přímo k autu. Stačil mi jeden rychlý pohyb, abych otevřel dveře a mohl sledovat, jak to v rychlosti napálil hlavou do okýnka. Na skle se objevila malá pavučinka. Vsadím se, že dneska bude Patrik asi dost naštvanej.

  - pokračování příště… jsem rád za každý komentář a kritiku -

Odkaz na KeVInův bLOg: kastanovaalej.blogspot.cz

Hoouf!

Dálka v temném šeru

Hledí vlčci na příšeru

sekera, vous a chladný stisk

skočit po něm jest velký risk

Výstřel prohnal se okolím

rozezněl se soukolím

a jeden z nich, vůdce všech

pomalu lapal, však docházel mu dech

Tiše trápící se ve svém kotci

nevěří tomu že dostali ho lovci

Stejně jako jeho smečku

když přijali tuhle léčku

A tak, ozářen lítostí svých očí

Zavytím se s nimi loučí

...a výstřel ukončil mu vzdech...

Štěstí?

Opuštěný davem do dálky hleděl

Myšlenkou naplněn že změní svět

Ztracen z řad lidí a jasných​ paprsků světel

Učinil pokrok ve všech z věd

Zjistil on sám jak naleznout štěstí

Přál si to tak moc až zpřetrhal mosty

Pracoval s tou myšlenkou do morku kostí

Nakonec přišel i o své nezvané hosty

Začal být jen on sám

Svět jakoby zamrzl mu v ruce

A při vší té kruté hrůze

Nalezl světlo štěstí v náručí jedné z dam

Jakoby láska v něm vzplála

Dopadla jako svit slunce

A jeho ledové srdce rozehřála

Ona byla ta jediná, jediná šance

Jednou vsak on ztratil se v lese

Štěstí už dosáhl a nevědě co s nim

Po její smrti rozhodl se zhynout v řece

Protože štěstí je ona,  ta o které teď bezesně sní

Zrazena

Zrazena

Další krásný den na temném místě.

Matné střepy hvězd proplouvají kolem.

Jen prach jejich předešlé slávy.

Černá díra s úsměvem podává svoji pomocnou ruku.

Zamořena odpornou havětí.

Jsem matka, moje děti mě zradily.

Jaký je lék na bolest?

Andělé už dávno odešli.

Nikdo neslyší můj hlasitý pláč.

Jestli naděje umírá poslední,

už mi nic nezbylo.

Můj nezastavitelný rozklad,

zbude jen skořápka.

Jsem Matka Země.

Podzemní květy

Podzemní květy

Tajemné podzemní květy

rostou krásou nepochopenou.

Nepostačí lidské věty.

Prorůstají tmou,

propojují světy.

Svojí podstatou,

co padne ti na rety,

to poslední jsou,

co za zimními lety

ukončí vánici mrazivou.

Silou spravedlivou

vedou za ruku.

Do prázdnoty a ještě dál.

Přivoň poutníku,

já jsem tvůj král!

Jsem Smrt,

jsem Nicota.

Náruč kouře

V náručí mi brečel

z plna hrdla křičel

Uprostřed střetu ocelových korb

Chvilka srážky vztyčila jim hrob

V náručí mi plakal

Po dechu lapal

Oheň vzplál na povel

Měnil vše na popel

V náručí mi přežil

Kliku měl, že já sloužil

Vzal jsem ho k sobě

Jeho rodiče tulí se v hrobě

V náručí mi vyrůstal

Jednoho dne sám zůstal

Teď, jak mizí v kouři

Tam kde já, i on teď slouží

V náručí měl mě za hrdinu

Bral mě za svou rodinu

Svět se se mnou propadl

Jeho stín jsem v dáli vyhlédl

V náručí jeho zavřel jsem oči

Kouř a oheň, tak má cesta končí.

Zpívám si pod širým nebem

Zpívám si pod širým nebem,

plaším zvěř svým krásným zpěvem,

nikdo neví, proč to dělám,

ale já si pokoj nedám.

Ruka vede písmo svaté,

plácám páté přes deváté,

nikdo neví vlastně proč,

jedu dál jak kolotoč.

A pak linky, mastné skvrny,

na podlaze uschlé trny,

chutí inkoustová čára,

barevné něco až do rána.

Nikdo neví proč to dělám,

však já se toho ale nevzdám,

je to jako čistá droga,

uvnitř spalující touha.

A pak… když je to únavné,

pak zavřu oči bolavé,

snad usnu, sen mě volá,

a ráno… ráno jedu znova.

odKaZ nA kEViNův bLOg: kastanovaalej.blogspot.cz

Otázky bez odpovědí

První nekonečno
   Každou vteřinu našeho vždy ubíhajícího času se kolem nás něco děje. Dění je jedno z největších, nejzákonitějších a nejistějších všudypřítomných dění. Už jen proto, že je to jedno a to samé.

Hláska

Jen hláska ve větru, pohrává si s časem

Neváhá a dál šíří se hlasem

Sama si hledá cestu skrze louku

Zaváhá když uzří první sloku

Spojí se odlišnost a city

Vzniklá hudba boří mýty

Koneckonců je to láska

Obyčejná tahle hláska

(ta) Melodie barev a světadílů

Probouzí nádech křídel motýlů

(ty) Letí skrze nekonečné řádky

Hláska šíří se však taky

Bez tónů a melodie

Posouvá dál zvuk harmonie

Nikdo neurčil však kdo je jejím pánem

Každou chvílí zmizí spolu s ránem

Naděje

Naděje

Špatnej den?
Těžkej rok?
Snad jen sen.
Jen zlý snění.
Přijde šok,
že sen to není.
Má tisíce slok.
Maj i hořké znění.
Jedna jako druhá,
všechny tě změní.
Vyjde duha?
Usmíření?
Myslíš si,
že už ne?
Možné to je,
ale neteskni.
Vždyť víš,
život je groteskní.
Klaun pláče,
mrtvola se směje.
Probuď naděj, toho spáče,
Ten přec hřeje.
Co je život bez naděje?
Jen táhlý řez,
co strašně bolí.
V ranách rez
a špetka soli.

Nemoc zvaná emoce

Jak hořké pro nás musí být,

zklamání, smutku, žalu, bolu,

jak se s tím vším dá jen žít,

bez použití ethanolu?

Jak sladké zavřít oči jen,

štěstí, lásky, radosti,

žít a cítit krásný sen,

touhám činit za dosti,

Na světě velké utrpení,

říkají mu pocity,

trápit se, to pro mě není,

kolísám, city opitý,

Bolí, ale nemějte strach,

vydržím to… tak… nějak.

Bezstarostná

Bezstarostná

Jako křídly motýla

hladí sedmikrásky.

Medově laskavá, milá.

Zmizí všechny vrásky.

-

Hřeje sluncem v duši

a směje se sladce,

jak dítě tulící se k matce.

Tiše, nesmíš ji rušit.

-

Jako hebké pírko ve vánku

lehce tančí tance víl.

Když ji spatříš, mazánku,

zapomeneš čím kdo byl.

-

Přikrytá sněženkou v červánku

pomalu usíná a sní.

Sny o barvách lásky našich dní.

Té, která rozzáří můj život.

Myšlenka - Krásná mysl špinavcova

   Krásná mysl špinavcova

   Myslíš, že je méně půvabné slyšet vycházet báseň z úst špinavce? Že jí to snižuje na kráse? Že i krásná mysl v ošklivém obalu ztrácí na lesku v očích lidí? Že dívka s myšlenkami točícími se pouze kolem její krásy je hezčí než špinavec, který přemýšlí nad světem kolem?

   Snažím se zachytit svoji myšlenku a popsat ji tak, aby ji pochopil i někdo jiný. Možná znám odpovědi na svoje otázky, jen mi připadají poněkud skličující.

   Záleží na publiku. Jestli je hloubavé nebo povrchní. Inteligentní nebo plné předsudků. Je smutné, že většina lidí špinavcovu báseň neocení, protože jsou zaslepeni jeho vnějškem. Povrchnost je oslepující. Přes stéblo nevidíš louku, přes klas nevidíš pole.

   Mezi krásnými prázdnými lidmi vyčníváš právě svojí myslí, tvojí nejdůležitější součástí, tak krásnou a jedinečnou, s božským potenciálem stvořitele i kata, s potenciálem měnit svět.

Cestou

Cválal jsem cestou obsypanou prachem,

přede mnou, jako duch, strom se zjevil,

já náhle vykřikl, zlomil se a pádem,

narazil si kostru a v tom jsem zavyl.

Nebylo prvně, co jsem pad,

nebylo prvně, co kůň se vzepjal,

jako tanečnice, s krokem vzad

jsem se sehnul a trávu objal.

Pojednou jsem vzhlédl zpět,

na obloze vlna a pod ní zelená,

a pod ní zas kůra a ještě níž květ,

pod modrým kalíškem znovu zelená.

Jak nikdy v době jiné jsem si přál,

bych už dříve zažil tento pád,

bych už dříve sinalé brýle sňal.

Jak já tu cestu mám jen rád!

kEVinŮvblOg: kastanovaalej.blogspot.cz

Panáček

Panáček kráčí si temnou ulicí

Bez pomoci snaží se utéci

Běží rychle a neví kam

po cestě zkroucené, jenom on sám

Ta cesta je veselá jako každý den

Jakoby to vše temné byl jen sen

Kráčí si znovu, uhání rychle

brečí a v spěchu tváří se zdechle

Chce se vrátit, nemá kam

Cesta se kroutí jako hlavolam

Ztrácí se na začátku u svého konce

Všichni na něj koukají jako na pitomce

Neví kam dál, vrátit nic nejde

Vzdává svůj boj, co na tom sejde

Tou cestou je život, který tak miloval

Jak zestárnul, ztratil se a litoval

Panáček si na dlažbě leží

nevnímá kroky a ani jak běží

Běží daleko a mimo dráhu

Vběhl na mokrou trávu

Vzdal se tedy, nebo bojoval?

Jedno je jisté... Nevyhrál

Offenziva

Vedlejší postava ve hlavním příběhu

jako by slova její ztrácela se ve sletu,

sletu myšlenek a ohavností, co víc je její zvláštností

zvláštnostmi oplývá, postava citlivá, 

citlivá a bez emocí, skoro zdá se nemohoucí

nemohoucí pro svět a okolí

nikdo si nevšímá, že z příběhu se vytratí

Vytrácí se z myšlenek všech lidí

lidí, co v každé části knihy zvesela jí vidí

vidí jí radostnou jako kdyby problémy z ní se vytratili

vytratili se asi jako pára nad hrncem

nikdo nevšímá si že stojí sama

Sama proti lidu, autorovi.... zkrátka proti všem.

Víš? (kaligram ve tvaru knedlíku)

Omlouvám se za kvalitu mého knedlíku. Krapet jsem ho převařil. odkaz na KeViNův blog

Povstaň

Povstaň

Proč tíživým myšlenkám naslouchat,

když na zemi ležíš?

Myšlenky rozervou tě? Jen stěží!
Vstaň! Spal je! Jsou slabé jako moucha.

-

Když život tě štve

a lidi jsou zlí,

buď nad věcí, rozdrť je!
Věř mi, bude ti líp.

-

Když ženská dá ti košem,

tak není ještě po všem.

Však pomsta je sladká.

Tak ukaž jí, jak jiná tě laská.

Přileze!

-

Za svým si jdi i přes mrtvoly.

Kdo v cestě ti stojí,

ať pozná zlobu tvojí!

Dívej, jak opouští svoji roli.

-

Povstaň muži, proti světu!

A pamatuj mou smělou větu.

Nenáviď a miluj z hlouby srdce!

Naslouchej mu, ať dělá si, co chce!

Teskno

Teskno

Vidím dno další sklenice

a říkám si, že je mojí metaforou.

Zbývá už jen poslední kapka

a nebudu, už nikdy více.

Pro duši a život

Pro vlhké oči a čistou duši,

pro suché rty a zkalenou touhu,

pro rudé maso a bělavé kosti,

Života trochu, života trochu.

Pro křehké ruce a slané slzy,

pro citlivé uši a měkká prsa,

Život končí brzy, končí brzy,

pro nos, co tak neklidně dýchá.

Pro jemné obočí, pihy a bradu,

Život dál stoupá, plyne v nás,

pro srdce a jedinou představu,

pro myšlenku lásky, pro jediný vlas.

Život na vrcholu a přeci tak nízko,

pro nehet, pokožku a řasy,

pro jediný dotek života blízko,

pro touhu užít si života krásy.

Hodně z mála

Jak vločka maličká,
když padá na líčka,
jak ta kapička vody,
co padá z oblohy.

Jak hvězda na noční obloze,
moje srdce ochoře.
Jak měsíc, co svítí na cestu,
listy znějí v jemném vánku.

Jak tůňka s vodou čirou,
takové oči máš.
Jak srdce buší, ale s mírou,
snad na mě vzpomínáš.

Au revoir petite

Au revoir petite

Jen pojď nocí temnou,

ráno uvidíš více.

Kráčej se mnou,

mé chladné líce

pomalu blednou.

Chyť mě za ruku,

aspoň ještě jednou,

naslouchej srdce zvuku.

Ukolébavku mi zpívej,

requiem teskné,

hořké hry děj,

kdy v hlavě ti bleskne,

že herci odcházej.

I květy krásné hnijí,

tak si pamatuj,

že v nás dál žijí,

lásku naší dál oslavuj,

ty v trávě jako v koňské žíni,

já pod ní, miláčku.

Znovu se směj

Přišla bouřka, déšť a hromy.

Vyjde ale slunce zas?

Ničí všechno, květy, stromy.

Ničí zbytky světa krás.

-

Slaný déšť a temné nebe,

odhalují černé země kosti

a chladný vítr zebe.

Dere se na povrch mlha sklíčenosti.

-

Radši podřezat anděla,

než vidět perly tvé slzavé.

Radši vrazit si nůž do těla,

než ztratit pohledy tvé laskavé.

-

Roztrhej myšlenky tíživé

jako lístky čerstvých kopretin.

Spolu přejdeme údolí slzavé,

zpět ke sladkým hříchům

ve slunném háji kapradin.

Pochybná dedukce

Mimozemšťani neexistují.

Já jsem mimozemšťan.

Tedy… neexistuju?

TOALEŤÁK

Hebká role papíru, povětšinou bílá,
každý si svůj zadní otvor přec něčím utírá,
ano správně, je to on, námi všemi známý,
záchodový šampión, vhodný do nesnází,

    kamarád do deště, do průjm-průtrže,
    i když se krapet rozpustí, vždycky ti pomůže,
    obinadlo, plátno, závěs, nebo vajka pro váš stát,
    tímto vším se může tento skvělý předmět stát,

pokud vám to nedochází, o čem tady píšu,
přečtěte si nadpis, ať se neupíšu,
je to toaleťák kámo, nic víc a nic méně,
používáte ho všichni, prakticky denodenně,

    kdyby někdo neměl zdání, co to má vlastně být,
    vypni facebook a mazej si to ihned vygůglit,

vždyť to každý dávno už z mateřské školky zná
Za prvé: utři půlky, než se to rozsedá,
Za druhé: hoď ho do mísy, neshovávej nikde,
Za třetí: spláchni a bež si ihned umejt ruce mýdlem,

   (Hmm, jestli si myslíš, že je náhoda, že je ve slově toaleťák 42 písmen, tak ó né, to se zatraceně pleteš.)

To...

Cítím se lépe, pomyslel si chlapec sedící u počítače ve svém temném pokoji. Smutně vzhlédl k blyštivému monitoru a slza za slzou mu stékala po lících. Zvuk zprávy, co se objevila, se rozezněl po osamělém pokoji. Vzhlédl k ní a slzy se mu vehnaly do očí znovu. „Umři, nikdo tě nemá rád“, stálo v jedné z mnoha četných zpráv toho typu. Lidé jsou krutí. Schoulil se do klubíčka a v řece slz pod stolem rozmýšlel jak dál, co bude a co si má sám se sebou počít... Usnul se slanými tvářemi.
Zdál se mu živý sen, sen o minulosti, políbil kluka a ztratil tak vše. Zvuk další ze zpráv se ohnala místností a jeho mokré oči se pozvedly. Šel se upravit, zprávu ani nevnímal, říkal si, že nemá cenu číst to znovu. Pohleděl do zrcadla a spatřil kohosi jemu známého, byl to on nebo jen někdo kdo se vzdal naděje a sebevědomí? Ani on sám nevěděl, cítil se jako nicka. Lidé jsou zlí, pomyslel si znovu, a pomstychtiví. A fotka láskou napjatá mu teď trhala srdce zaživa. Jen tak málo stačilo, aby bylo jeho tajemství venku, a skoro nic nedokáže uhasit smutek, který to tajemství neslo. Znovu mu vyhrkly do očí slzy. Zničen sám sebou, bez přátel a porozumění... Uviděl se znovu v zrcadle, to tělo bez duše, které kvůli jiným tak nesnášel. Zvuk příchozí zprávy se ozval znovu, jasněji než kdykoliv předtím. Vyběhl z pokoje a chopil se nože, chvíle váhání se změnila v odloženou a panika se strachem pominula. Padl k zemi, byla mu zima a znechucen sám sebou si konečně ulevil. „Je konec“, řekl si. A proudy krve stékaly spolu se slzami. Stopa po ráně jakoby zmizela. Pohlédl před sebe a spatřil postavu, spíše stín. Poznal se v odraze. Usmíval se. Tak, jako už dlouho ne. Konečně pryč... Ne však na dlouho.
Vzbudil ho jemný a něžný dotek. Otevřel oči a uviděl všude kolem sebe bílé stěny. Ve dveřích stála postava, dlouho jí poznával, ale byl si vědom toho, kdo to je. V tu dobu už byla ale pouze jen jedna osoba v celé místnosti. Hleděl na řezy a krví zohavené tělo. S brekem se svalil vedle něj.
„To není fér, není“ ozvalo se mu z úst po dlouhé odmlce. Zadhodil mobil se kterým mu napsal poslední ze zpráv jenž ho měla podpořit. Objal ho nekončícím objetím a zmáchaní krví vedle sebe usnuli. Jako kdyby v tu danou chvíli zemřeli oba.

Tlukot neznáma

Je temno
a obloha zčernala,
má tvář zcela zmodrala,
duše má se zasněla.

Oči mé hledí o trochu výš,
oči druhé i ty zříš.
Ruce propletené máme,
do očí hledíme si stále.

Jen měsíc nám svítí,
bez slunce uvadlo kvítí.
Chladný větřík do tváře šlehá
a mráz nám po zádech běhá.

Ruce kolem těl se ovinou,
žiju láskou nevinnou.
Tvář na hrudi tvé mám,
hlas našich srdcí poslouchám.

Však v mžiku,
polibek krásný mi dáš,
a když do tváře se kouknu,
ty se jen roztomile usmíváš.

Tak nechme tyhle sny,
znovu se nám zdát
a v úžasné dny,
budeme u sebe stát.

Šance

Pojď už spát, ať zapomeneme...

Ráno budeme dělat,
že co se stalo, se nestalo,
co jsme řekli, jsme neřekli,
co jsme slyšeli, jsme neslyšeli

Každý tvůj dotek hladící tělo mé, vryl se mi do kůže,
jako diamantem do skla,
tvým jiskrným očím jsem bezvládně propadla,
přesto tvrdil jsi, že láska to být nemůže.

Tak pojď už spát, ať zapomeneme...

Zítra ráno bude nový den,
nový den a nová šance,
šance si ublížit.
Ublížit jinak,
ublížit víc..!

Experiment E270116

   Obsah příspěvku je dle paragrafu dvacet 3 odstavce 18.b druhého článku zákona o uchovávání

Později název vymyslím

Prokrastinování zbožňuji, tak jako každý z nás

Když se člověk povaluje, jde hned všechno snáz

Brzo tuhle báseň dokončím

Prozatím se od vás odloučím.
...
...
...

Diamantová liga

  Na horách, šedesát šest mil od hlavního města království Dumenu, žila rodina starého sedláka Quona. Zrovna vycházeli z chalupy na jejich malou rodinnou farmu, když na jejich pozemky přijela banda zlodějů zabijáků. Otec se lekl a zahnal rodinu do chalupy. Jeho manželka Lina a jeho tři děti, dcerka Ainna a synové Nures a Guin, s ním hledali všechny možné zbraně a nástroje možné k obraně svých zásob na rychle se blížící zimu.
  V okolí jejich malé rodinné farmy bylo tento rok špatné počasí a většina obyvatel těchto hor neměla pořádné zásoby na přežití zimy a ani peníze, aby si dojeli nějaké koupit.
  Banda osmi zlodějů, připravených odnést vše co půjde, se hladově snažila najít cestu do chalupy.
  ,,Chlapi, snažte se! Je to jenom rozbořená chajda, nebude takovej problém se dostat dovnitř, zabít pár slabých farmářů a ukrást co půjde!" nadával šéf bandy Tilt.

Plamínek naděje

Ano, název možná tvrdí,

že se cosi bude hrát

a že prý na mě budou hrdí,

když vážné básně budu psát.

Mýlka, pane, nebo paní,

píšu všude, v buse, doma,

dokonce i při kakání,

a nejsou to jen samé ho*na.

Ačkoli název možná zní,

jako že se v básni cosi bude dít,

zklamu vás, milí vážení,

S touto si můžete v klidu utřít řiť.

A i když jsem si asi právě

zničil svou zpěvnou kariéru,

zvládl jsem to celkem hravě.

Šlo to hladce na mou věru.

Přesto, že vy už nevěříte,

že se to vše vyjasní,

Vezmu za básnické nitě.

Plamínku, prosím, nezhasni!

Trn - povídka

Trn

   Mrazivý měsíc nad tichou krajinou svými stříbrnými prsty hladí koruny stromů, zelenou louku v mléčně bílém mlžném hávu i poklidně tekoucí řeku, která šeptá svou píseň vlahému jarnímu vánku, potácejícímu se jako opilý tou krásou. Jednomu by se tajil dech, ale nezatají kvůli radostné a laskavé vůni bylin, lesa a lučních květin. Je třeba nadechnout se z plných plic, dokud je čas.

   Mladík Viktor sedí u starého moudrého dubu a pozoruje tu nádheru noci. Na mysli nemá však nic jiného, než Ji. Má jeho srdce, duši i tělo, patří Jí celý. Mají se zde sejít a utéct spolu pryč. Pryč od starého života, začít nový, lepší, někde daleko odsuď.

    Viktor vidí, díky své představivosti a fantazii, jejich budoucnost, plnou krásy a něhy, jejich rodinu, dvě usměvavá šťastná děcka plná života, dva šťastné manžele. Jeho sen a nový smysl.

   Odbyla půlnoc, čas který má naplnit jeho sny, tedy čas, kdy se měli sejít dva milenci. Jeho srdce je sevřené nervozitou a nedočkavostí. Vstává z lůžka z měkké šťavnaté trávy a počíná Ji vyhlížet za velice svižné chůze v kruhu kolem dubu. Píská si svoji oblíbenou písničku, která se ztrácí ve tmě. Třeba Ji uslyší, vždyť už tu měla být.

   Hlavou se mu honí spousta věcí, zmatek a chaos, myšlenky neposlouchají. Neví co dělat, jestli se rozběhnout do lesa a křičet Její jméno nebo dál čekat a vyhlížet.

   „Co se jí mohlo stát? Už tu měla být! Ona mě miluje, neopustila by mě! Co ji mohlo zdržet?“

   Jeho hruď drtí nepředstavitelné zoufalství. Před očima se mu odehrávají nejhrůznější věci, jaké si jen může lidská bytost představit.

   Jak se procházel, všiml si malého bílého svitku papíru, pečlivě smotaného, ovázaného drobnou červenou mašlí. Vyčníval z dutiny dubu. Hbitě přiskočil, vytrhl svitek a rozvázal mašli. Rozbalil ho a začal číst.

   „Viktorovi“

   „Viktore, můj milý věrný Viktore. Tíží mě zlá věc, zlý čin, který jsem spáchala, byť neúmyslně. Nevím, jak nejlépe vyjádřit svoji lítost nad svým jednáním. Věc se má tak, že si mé srdce získal jiný muž. Odpusť mi prosím. Věřím, že tvé srdce se brzy zacelí, že spočineš v náručí jiné ženy, která tě milovat nikdy nepřestane, ne tak jako já. Sbohem a hodně štěstí...“

   Na několik okamžiků se mu zastaví srdce. Není divu, Ona mu do něj vrazila ledový střep. Nemůže uvěřit tomu, čeho se právě dočetl.

   „Jak jen mohla? Její jablko muselo hnít už dávno...Proč jsem to nepoznal? SVINĚ! Nejdřív vzala moje srdce, dala mi sny a naději na nádherný život a potom? Potom je podřezala jako podsvinčata a srdce roztříštila na tisíce malých kousků! Už mě tu nikdo nečeká!“

   Jedinou Viktorovou touhou v tu chvíli bylo ukončit tu strašlivou bolest, aby už všechno skončilo. Dusil se ve vlastním těle. Pomýšlel na hrůzný čin. Před očima měl pevný konopný provaz zavěšený na vysoko položené větvi holého stromu, zakončený smyčkou, která svírá hrdlo ponuré postavy neznámého muže. Záviděl mu jeho bezstarostnost, klid.

   Čas pro něj v tu chvíli ubíhal velice pomalu, myšlenky byly hlasité, rvaly ho na kousky, nedaly se utišit. Svět pro něj ztratil barvu, chuť i vůni. Necítil stříbrné prsty měsíce, hladící jeho ztrápenou hlavu, neslyšel řeku, snažící se ho utěšit svoji písní. Ani vánek, přinášející mu všechny sladké vůně lesů a luk, ho neobměkčil. Všechno před jeho bolestí utichlo. Jediné, co bylo slyšet, jsou jeho slzy, dopadající do trávy.

   Pláč pomalu přechází v řev, nelidský řev děsící vše přihlížející. Zvuk člověka měnícího se v nelidskou bestii, toužící po pomstě, po vykoupení. Bestii, jejíž srdce je ledové, neschopné jakýchkoliv citů. Řev, jaký vydává poraněné zvíře, které se nemůže zbavit trnu, hluboko zaraženého do hnisajícího masa. Dnes stráví noc pod hvězdami, v nekonečné beznaději, v slzách, sám a podvedený.

   Je ráno. První ptáčci se probouzejí ve svých hnízdech a vylétají probudit spáče radostným svěžím zpěvem plným života. Slunce začíná zalévat krajinu svojí laskavou medovou září, dávajíc tím najevo lásku a něhu ke všemu živému. Viktor již vstal. Zamyšlený se vydal šouravým poraženeckým krokem pryč od místa, které mu připomínalo zlou noc.

   Cesta ho míjela, procházel starým lesem, který tu stojí odjakživa. Zdál se mu ponurý, temný, bez života. Silné stromy, přestože se zdravě zelenou korunou chlubí, připadají Viktorovi jen jako mrtvé zbytky jejich předešlé slávy. Nechal les za sebou a pohlédl na široké pláně, rozléhající se kam až oko dohlédne. Putoval dlouho a daleko. Zastavil se až před jemu neznámým městem, nesoucím jméno po staletí vládnoucím rodě. Jmenuje se Monatino.

   Rozléhá se mezi třemi horami, které zahalené mlhou trhají svými vrcholky mraky jako obrovská dravá zvířata. První hora, nejmenší z nich, se nazývá Kala nebo také Dcera, druhá, střední hora se nazývá Agos, Syn a třetí, nejvyšší je nazývána Matkou, neboť z ní tryská pramen, zajišťující životadárnou vodu celému městu. Kala, Agos a Matka tvoří přirozenou přírodní hradbu, ulehčující obranu města proti případným nájezdům banditů.

   Město samo vzkvétá, lidmi se to v něm přímo hemží, trhy jsou plné švitořících energických obchodníků, kteří nevynechají příležitost nabídnout své zboží. Ulice jsou dlážděné, nikoliv hliněné, tu a tam na nich umělec své umění předvádí. Temperamentní a zvučné vystoupení souboru herců a hudebníků, dokreslující pouliční atmosféru, zpříjemňuje den občanům procházejícím kolem a ohromuje přilákané děti, které se dávají do radostného tance. Hospody voní pečeným masem a řízným pivem, které láká k zastavení a načerpání nových sil.

   Viktor si zaplatil na několik nocí malý pokoj nad jednou z těchto krčem, neboť nechtěl přespávat na ulici. Jakkoliv je Monatino nádherné, má i svou stinnou stránku. Nikdo neví, co čeká ve tmě.

   Pokoj byl malý, vybavený pouze postelí, skříní, jednou rozvrzanou židlí, dubovým stolkem s vyřezávanými motivy květin a starý vzorovaný koberec, který už zažil lepší časy. Jeho stěny byly natřeny bíle, ale postupem času získaly nádech do šeda.

   Viktor měl dost peněz na to, aby si tento pokoj mohl pronajímat celý rok, neboť všechno své jmění měl u sebe. Své věci, kromě menšího obnosu peněz, uschoval do skříně a sešel dolů do krčmy po příkrých točitých schodech. Zde se začal utápět v alkoholu. Přišlo mu příjemné otupit se. Bolest v srdci tolik nehryzala, myšlenky se ztišily. Myšlení bylo pokroucené, rozhodování jednoduché. Rumová víla ho svým tancem naprosto omámila, pohltila.

   V jeho hlavě se zrodil nápad ochutnat zakázané ovoce jiné ženy. Bral to jako malou, přesto významnou satisfakci. Povolných veselých děvčat se tu pohybuje nespočet. Viktorovi stačí pouze zadívat se do očí a usmát se a může je mít všechny.

   Vyhlédl si dívku, stojící před hospodou u stánku s medovinou. S hřejivým úsměvem na rtech podává kalichy medoviny těm, kteří o ně požádají. Vlasy má zrzavé jako liščí srst. Lesknou se ve světle slunce, jakoby k němu patřily. Oči má modré jako dva akvamaríny, tak upřímné a nevinné. Drobný nos a zdravě růžové tvářičky. Podobá se krásné šelmě. Velice plachá a přesto dravá, s vášní ve svých višňově rudých rtech. Přes zdání nevinnosti ve svých modrých očích je dívka všeho znalá, nenasytná. Zdání klame.

   Viktor si počká, než ji majitel stánku večer vyplatí a pošle domů. Zapřede s dívkou rozhovor. Přestože je silně opilý, počíná si velice obratně. Usmívá se sladce, plynně konverzuje, nezadrhává. Dívka nic nepoznala, velice ji okouzlil. Jmenuje se Tyra. Souhlasila s pozváním na sklenku medoviny.

   Poté, co Viktor zakoupil láhev zlaté medoviny dole v hospodě, se oba vypravili po točitých schodech nahoru do druhého patra k Viktorovu pokoji. Tyra usedá na židli, Viktor pak na postel, která se s jeho dosednutím hlasitě rozvrzala, načež si oba vyměnili úsměvy.

   Povídají si o sobě, poznávají se, sympatizují spolu. Vidí na něm, že i přes masku radosti a pohody je smutný. Sklenička míjí skleničku, z láhve už notně ubylo.

   Dívka náhle pomalu vstala před Viktora, s tajemným úsměvem na rtech. Ihned pochopil. Pomalu rozvázala mašli, obepínající kolem pasu modrou vyšívanou sukni a rozvázala tkanici svírající černo- modrý korzet. Všechno oblečení rázem dopadlo k jejím dlouhým štíhlým nohám. Stála před ním, vysloveně ho provokujíc svým jednáním. Její hruď se dmula pýchou a vzrušením, srdce bilo jako na poplach i dech zrychlil.

   Pozvedla ruku a gestem mu naznačila, aby přistoupil. Neváhal. Rukou jí shrnul vlasy z tváře přičemž jí něžně pohladil. Druhou rukou ji chytil za bok a přitiskl k sobě, aby ji mohl políbit, což

hned učinil. Cítil bušení jejího srdce, její sladkou omamnou vůni, teplo jejího těla.
   Položil ji lehce postel a počal se velice svižně svlékat. Přilehl si k ní a znovu ji políbil, mimo to ji dravě, ale něžně, kousl do krku, děvče vzdechlo vzrušením. Přes všechnu atmosféru, jakkoliv vášnivou, se Viktorovi nedařilo dostatečně vzrušit. Tyra se po chvíli začala tiše smát.
   Ve Viktorovi to budilo hněv, náhle jakoby se v něm něco zlomilo, střep v srdci se pohnul, zaryl hlouběji. Na okamžik si před sebou představil děvče, které mu vzalo sny, to děvče, které ho zranilo. Rychle ztratil příčetnost. Do žil se mu vlila nenávist, čirá a horoucí.
   Zakousl se Tyře do krku, tentokrát však tak silně, že po jejím hladkém krku začala stékat svěží rudá krev. Vyjekla. Viktor ji zaklekl a uštědřil ji ránu pěstí. Překvapeně a nevěřícně na něj pohlédla, s hrůzou ve svých očích. Ihned následovaly další a další rány. Jeho démon se dal do bestiálního řevu.
   Ještě několikrát ji hrubě a bezohledně udeřil do obličeje. Položil jí své ruce zbrocené její krví na krk a počal jí rdousit. Děvče již skoro bezvládné prosilo, sípalo prosbu, aby ušetřil její život. Tiše plakala. Viktor náhle povolil pevný stisk.
    Zdál se být zděšen svým jednáním, jakoby náhle prohlédl přes mlžný opar. Znechucený sám sebou, poté co zjistil, čeho je schopen démon jeho zloby. Už není cesty zpět, situace si žádá řešení. Má ji zabít, aby nemohla vyjevit ostatním jeho zrůdnost nebo ji ušetřit, zachránit si zbytky vlastní lidskosti a zkusit jí přesvědčit k mlčení?
   Omdlela. Není se čemu divit, moc trpěla. Viktor tak získal více času na přemýšlení.
   „Je tak nádherná a byla tak hodná. Co jsem to udělal? Jak jsem mohl vztáhnout ruku na takové děvče? Jsem zrůda! A všechno je to vina té kurvy, co mi vzala sny! Láska je kurva!! Zaslouží si trpět, stejně jako já. Tak, že slova jsou oproti tomu přinejmenším ubohá. Ale Tyře ublížit nesmím, víc už ne. Má celý život před sebou. Jak se člověk může zbavit minulosti, když je do ní pohlcen? Má zapomenout? Nemožné. Je to jako být ponořený po pás v bažině. A takové jsou následky. Je těžké žít se střepem v srdci a nemoct ho vytrhnout. Tím střepem je Ona!“
   Ve Viktorově hlavě se zrodil spásný nápad. Řešení pro jeho soužení, pro šťastnou budoucnost.
Zničit Ji.To je klíč.
Nejdřív však záležitosti nejpalčivější.
   Tyra se pomalu probouzí. Viktor vstal, sebral svoji košili ze země, zručně ji složil a děvčeti s ní přivázal ruce k posteli, aby neublížila sobě ani jemu.
   Pomalu otevřela oči. Začala si uvědomovat, kde je, co se stalo a co se děje. Se zděšeným výrazem a tichým pláče se schoulila do klubíčka. Třásla se strachy, děsila se dalšího týrání. Viktor se ji pokoušel utišit, hladil ji ve vlasech. Zatím co jí umýval rány vlhkým hadříkem, omlouval se, vysvětloval své jednání, vyjevil i svojí minulost, všechny příčiny.
Pochopila.
    Přijala podmínky, nikomu nic nepoví, pokud se jí Viktor už nikdy nezaplete do života. Rozvázal jí ruce a pomohl obléct. Držel ji za ruku, když šli dolů po schodech, aby nespadla. Už o sobě nikdy neslyšeli. Jeho poslední vzpomínky na ni končí tam, kde Tyra pomalým nejistým krokem mizí v temnotě noci mezi domy.
   Cesta zpět nebyla tak dlouhá a neúnosně tíživá jako cesta k Monatinu. Viktor ji prošel, zahloubán do představ o nadcházejících událostech a do myšlenek na Ni.
Jak provede svoji pomstu?
Jaká asi budou jejich poslední slova?
Promluví si s Ní vůbec?
   Byl již na místě, u starého dubu, kde všechno začalo. Jen čekal na noc, aby mohl vše nerušeně provést, pod rouškou tmy.
   Když se konečně setmí, vyráží k jejímu obydlí. Pomalu se plíží podél domu po zápraží. Rozhlíží se, zda ho někdo nezpozoroval, ale všimli si ho pouze dva obtloustlí psi, ležící u svých pelíšků. Ani se neobtěžovali upozornit paničku na nezvaného hosta, pouze se líně převalili.
   Dvůr je široký, travnatý, uprostřed něj vede dlážděná cesta až k velké stodole uzavírající ho z jedné strany. Ve dne po dvoře běhají slepice a kozy, teď však spí ve svých chlívcích a kurnících,
neboť se západem slunce je tam zahnala paní domu.
   Chalupa sama je veliká, s přilehlou stodolou a kůlnou. Má tři dvojitá okna, kterými je dobře vidět na dění vevnitř. Mezi prvním a druhým oknem jsou lehké dřevěné dveře, vedoucí do předsíně. Viktor je velice tiše otevřel, aby nevyplašil dívku, která právě večeřela ve vedlejší místnosti u stolu.
   Udivoval ho vlastní klid. Necítil strach, znechucení ani nervozitu. Jeho myšlení bylo čisté a jasné.
   Pomalu, bez jediného vrznutí za sebou zavřel dveře a ocitl se v malé místnosti, osvícené svíčkou. Na stěně visela ostrá kosa a několik provázků, pověšených na hřebíku. Byl zde přistavěn malý dřevěný stoleček, na němž ležel brousek, košík jablek a dlouhý ocelový nůž, pravděpodobně na porážení dobytka. Vzal nůž a sevřel ho do ruky.
   Přemýšlel, jak ji přilákat do místnosti tak, aby netušila, že na ní zde čeká právě on. A také co nejtišeji, nechce přilákat lidi z okolních chalup.
   Dostal skvělý nápad. Zhluboka se nadechl, jakoby naposled, a shodil košík ze stolku na zem. Jablka se rozkutálela po celé místnosti. Cinkání lžíce o talíř, ozývající se z vedlejší místnosti, utichlo.
Vrznutí židle, odsouvající se od stolu.
Pomalé nejisté našlapování ke dveřím vedoucím do předsíně.
Jistě je velmi vyděšená.
Pomalé spouštění se kliky. Opatrně otevírá dveře.
   „Zase ta pitomá kočka! Neskutečný, jak ta čičina řádí! Ať si mě nepřeje, až já jí chytím...“
Dívka vchází do místnosti, postaví košík a začne sbírat jablka. Viktor Ji přitom zpoza rohu sleduje. Budí v něm nenávist.
   „Jak se opovažuje být tak klidná a bezstarostná, tak nevinná? Proč Ji neužírá svědomí?! PROČ?!“
   V jedné chvíli děvče poklidně sbírá jablka ze země do košíku a v té druhé překvapeně pozoruje Viktora, jak zarývá lesklý nůž do jejího hebkého krku. Udělala krok zpět, nemůže vydat hlásku, pouze chroptí, chytá se za krk. První sprška krve potřísnila Viktorovu tvář.
   Vydal radostný a úlevný vzdech, jakoby trn z jeho srdce zmizel. S chutí a nadšením dítěte Jí opět vrazil nůž do těla, tentokrát však do srdce, jako symbol, jako poslední rozloučení.
   Viděl vyhasínající světlo v Jejích očích. Slyšel poslední uhození srdce i poslední výdech. Dívce se podlomila kolena a spadla tváří na zem, do rudé kaluže své krve. Násilný bezesný spánek.
   Viktor Ji obrátil tak, aby ležela na zádech, chtěl vidět její výraz. Shrnul Jí tedy krví zbrocené vlasy na stranu.
   Pohled plný zděšení, překvapení, dokonce kapka lítosti skrývala se ve studnici Jejích modrých očí. Pohladil Ji po čele.
   „Ani se nestihla rozloučit...Sladké sny, lásko.“
   Otřel zkrvavený nůž a svůj obličej do utěrky a odešel pryč z těchto míst, s čistou hlavou. Tak svobodný, bez výčitek, s chutí prožít jeho vysněný život ve šťastném svazku.