Offenziva

Vedlejší postava ve hlavním příběhu

jako by slova její ztrácela se ve sletu,

sletu myšlenek a ohavností, co víc je její zvláštností

zvláštnostmi oplývá, postava citlivá, 

citlivá a bez emocí, skoro zdá se nemohoucí

nemohoucí pro svět a okolí

nikdo si nevšímá, že z příběhu se vytratí

Vytrácí se z myšlenek všech lidí

lidí, co v každé části knihy zvesela jí vidí

vidí jí radostnou jako kdyby problémy z ní se vytratili

vytratili se asi jako pára nad hrncem

nikdo nevšímá si že stojí sama

Sama proti lidu, autorovi.... zkrátka proti všem.

Víš? (kaligram ve tvaru knedlíku)

Omlouvám se za kvalitu mého knedlíku. Krapet jsem ho převařil. odkaz na KeViNův blog

Povstaň

Povstaň

Proč tíživým myšlenkám naslouchat,

když na zemi ležíš?

Myšlenky rozervou tě? Jen stěží!
Vstaň! Spal je! Jsou slabé jako moucha.

-

Když život tě štve

a lidi jsou zlí,

buď nad věcí, rozdrť je!
Věř mi, bude ti líp.

-

Když ženská dá ti košem,

tak není ještě po všem.

Však pomsta je sladká.

Tak ukaž jí, jak jiná tě laská.

Přileze!

-

Za svým si jdi i přes mrtvoly.

Kdo v cestě ti stojí,

ať pozná zlobu tvojí!

Dívej, jak opouští svoji roli.

-

Povstaň muži, proti světu!

A pamatuj mou smělou větu.

Nenáviď a miluj z hlouby srdce!

Naslouchej mu, ať dělá si, co chce!

Teskno

Teskno

Vidím dno další sklenice

a říkám si, že je mojí metaforou.

Zbývá už jen poslední kapka

a nebudu, už nikdy více.

Pro duši a život

Pro vlhké oči a čistou duši,

pro suché rty a zkalenou touhu,

pro rudé maso a bělavé kosti,

Života trochu, života trochu.

Pro křehké ruce a slané slzy,

pro citlivé uši a měkká prsa,

Život končí brzy, končí brzy,

pro nos, co tak neklidně dýchá.

Pro jemné obočí, pihy a bradu,

Život dál stoupá, plyne v nás,

pro srdce a jedinou představu,

pro myšlenku lásky, pro jediný vlas.

Život na vrcholu a přeci tak nízko,

pro nehet, pokožku a řasy,

pro jediný dotek života blízko,

pro touhu užít si života krásy.

Hodně z mála

Jak vločka maličká,
když padá na líčka,
jak ta kapička vody,
co padá z oblohy.

Jak hvězda na noční obloze,
moje srdce ochoře.
Jak měsíc, co svítí na cestu,
listy znějí v jemném vánku.

Jak tůňka s vodou čirou,
takové oči máš.
Jak srdce buší, ale s mírou,
snad na mě vzpomínáš.

Au revoir petite

Au revoir petite

Jen pojď nocí temnou,

ráno uvidíš více.

Kráčej se mnou,

mé chladné líce

pomalu blednou.

Chyť mě za ruku,

aspoň ještě jednou,

naslouchej srdce zvuku.

Ukolébavku mi zpívej,

requiem teskné,

hořké hry děj,

kdy v hlavě ti bleskne,

že herci odcházej.

I květy krásné hnijí,

tak si pamatuj,

že v nás dál žijí,

lásku naší dál oslavuj,

ty v trávě jako v koňské žíni,

já pod ní, miláčku.

Znovu se směj

Přišla bouřka, déšť a hromy.

Vyjde ale slunce zas?

Ničí všechno, květy, stromy.

Ničí zbytky světa krás.

-

Slaný déšť a temné nebe,

odhalují černé země kosti

a chladný vítr zebe.

Dere se na povrch mlha sklíčenosti.

-

Radši podřezat anděla,

než vidět perly tvé slzavé.

Radši vrazit si nůž do těla,

než ztratit pohledy tvé laskavé.

-

Roztrhej myšlenky tíživé

jako lístky čerstvých kopretin.

Spolu přejdeme údolí slzavé,

zpět ke sladkým hříchům

ve slunném háji kapradin.

Pochybná dedukce

Mimozemšťani neexistují.

Já jsem mimozemšťan.

Tedy… neexistuju?

TOALEŤÁK

Hebká role papíru, povětšinou bílá,
každý si svůj zadní otvor přec něčím utírá,
ano správně, je to on, námi všemi známý,
záchodový šampión, vhodný do nesnází,

    kamarád do deště, do průjm-průtrže,
    i když se krapet rozpustí, vždycky ti pomůže,
    obinadlo, plátno, závěs, nebo vajka pro váš stát,
    tímto vším se může tento skvělý předmět stát,

pokud vám to nedochází, o čem tady píšu,
přečtěte si nadpis, ať se neupíšu,
je to toaleťák kámo, nic víc a nic méně,
používáte ho všichni, prakticky denodenně,

    kdyby někdo neměl zdání, co to má vlastně být,
    vypni facebook a mazej si to ihned vygůglit,

vždyť to každý dávno už z mateřské školky zná
Za prvé: utři půlky, než se to rozsedá,
Za druhé: hoď ho do mísy, neshovávej nikde,
Za třetí: spláchni a bež si ihned umejt ruce mýdlem,

   (Hmm, jestli si myslíš, že je náhoda, že je ve slově toaleťák 42 písmen, tak ó né, to se zatraceně pleteš.)

To...

Cítím se lépe, pomyslel si chlapec sedící u počítače ve svém temném pokoji. Smutně vzhlédl k blyštivému monitoru a slza za slzou mu stékala po lících. Zvuk zprávy, co se objevila, se rozezněl po osamělém pokoji. Vzhlédl k ní a slzy se mu vehnaly do očí znovu. „Umři, nikdo tě nemá rád“, stálo v jedné z mnoha četných zpráv toho typu. Lidé jsou krutí. Schoulil se do klubíčka a v řece slz pod stolem rozmýšlel jak dál, co bude a co si má sám se sebou počít... Usnul se slanými tvářemi.
Zdál se mu živý sen, sen o minulosti, políbil kluka a ztratil tak vše. Zvuk další ze zpráv se ohnala místností a jeho mokré oči se pozvedly. Šel se upravit, zprávu ani nevnímal, říkal si, že nemá cenu číst to znovu. Pohleděl do zrcadla a spatřil kohosi jemu známého, byl to on nebo jen někdo kdo se vzdal naděje a sebevědomí? Ani on sám nevěděl, cítil se jako nicka. Lidé jsou zlí, pomyslel si znovu, a pomstychtiví. A fotka láskou napjatá mu teď trhala srdce zaživa. Jen tak málo stačilo, aby bylo jeho tajemství venku, a skoro nic nedokáže uhasit smutek, který to tajemství neslo. Znovu mu vyhrkly do očí slzy. Zničen sám sebou, bez přátel a porozumění... Uviděl se znovu v zrcadle, to tělo bez duše, které kvůli jiným tak nesnášel. Zvuk příchozí zprávy se ozval znovu, jasněji než kdykoliv předtím. Vyběhl z pokoje a chopil se nože, chvíle váhání se změnila v odloženou a panika se strachem pominula. Padl k zemi, byla mu zima a znechucen sám sebou si konečně ulevil. „Je konec“, řekl si. A proudy krve stékaly spolu se slzami. Stopa po ráně jakoby zmizela. Pohlédl před sebe a spatřil postavu, spíše stín. Poznal se v odraze. Usmíval se. Tak, jako už dlouho ne. Konečně pryč... Ne však na dlouho.
Vzbudil ho jemný a něžný dotek. Otevřel oči a uviděl všude kolem sebe bílé stěny. Ve dveřích stála postava, dlouho jí poznával, ale byl si vědom toho, kdo to je. V tu dobu už byla ale pouze jen jedna osoba v celé místnosti. Hleděl na řezy a krví zohavené tělo. S brekem se svalil vedle něj.
„To není fér, není“ ozvalo se mu z úst po dlouhé odmlce. Zadhodil mobil se kterým mu napsal poslední ze zpráv jenž ho měla podpořit. Objal ho nekončícím objetím a zmáchaní krví vedle sebe usnuli. Jako kdyby v tu danou chvíli zemřeli oba.

Tlukot neznáma

Je temno
a obloha zčernala,
má tvář zcela zmodrala,
duše má se zasněla.

Oči mé hledí o trochu výš,
oči druhé i ty zříš.
Ruce propletené máme,
do očí hledíme si stále.

Jen měsíc nám svítí,
bez slunce uvadlo kvítí.
Chladný větřík do tváře šlehá
a mráz nám po zádech běhá.

Ruce kolem těl se ovinou,
žiju láskou nevinnou.
Tvář na hrudi tvé mám,
hlas našich srdcí poslouchám.

Však v mžiku,
polibek krásný mi dáš,
a když do tváře se kouknu,
ty se jen roztomile usmíváš.

Tak nechme tyhle sny,
znovu se nám zdát
a v úžasné dny,
budeme u sebe stát.