Ráno jsem se probudil, podíval do zrcadla
Rozmazanej obraz a za ním šedý svět
Svět který táhnu s sebou jako všechna zavazadla
Plnej červů, plísně, prokousnutej rudej ret
Povídám to nerad, ale přiznat se to musí,
že všechny moje fantazie sny a touhy
se vypařují vedle tvorů, kteří se mi hnusí
Samota je moje droga, bez ní jsou to chvíle dlouhý
A tak si říkám už nejmíň podesátý,
že vylezu ze svý ulity a začnu hubit šváby,
po tom všem mi už nic není svatý
Sami jste mě stvořili, budeme se bavit
Vyjdu z domu, v rukou dýku, nástroj požehnaný
Vypustím tu vnitřní hrůzu, co mě vlastně děsí
Požírá mě zevnitř, ten afekt nespoutaný
Hledal jsem už kousek klidu, v knihách, na zemi i v mojí hlavě kdesi
Však hlava neposlouchá a v knihách spousty vzdoru
Víš, že jednou jsem viděl i trochu dobra, trochu světla?
Bylo to dávno, plul jsem v záři na bílém voru
Na břehu záře stála jsi, nahá, s úsměvem na tváři, k dítěti sis klekla
Proč jsem tě viděl takovou, to nikdy nepochopím
Kdo by se tak moc obnažil, když kolem běhaj vlci jako já?
Tehdy to bylo dítě, dnes však já se topím
Kde jsi teď? Kde je ruká tvá pomocná?
Že na tom nezáleží? Pravda, teď už ne
Protože jsi stejná, stejně nesnesitelná, requiem snům
Stejně stejná jako svět, vždycky pobledne
Na pobledlé hnijící květy ordinuju karibskej rum
Autoři sandwichové poezie: Víťan a Kevin
Žádné komentáře:
Okomentovat