Kde je?
Je to zajímavý, zvláštní. Celý dny sedím na balkoně a přede mnou město. Koukám, jak se ráno mění v den, den v noc a noc zase v ráno a tak pořád dokola. Jsem sám, aspoň si tak připadám. Vlastně ani lidi moc nemusím. Já a lidstvo jsme to dali dohromady moc mladí, už nám to neklape.
Přesto se obléknu a jdu ven, jen tak někam pospíchám. Třeba něco najdu, nějakej důvod, proč jsem teď venku, proč tu třeba zůstát. Všichni něco hledáme. Problém je, že né vždy víme, co vlastně hledáme a to je potom těžký. Ale nikdo netvrdil, že to bude snadný. Obchod, tam bejvaj lidi. Rádi si cpou pupky a nové věci je, nevím proč, fascinují. Třeba právě tam někoho potkám, v tom obchodě. Ten důvod, proč zůstat. Nebo si ten důvod najde mě. Všude kolem je najednou šílený množství lidí. Hlad je asi obrovskej. Stojím uprostřed široký chodby a sleduju to hemžení. Obchází mě, jako voda šutr. Nikdo mě nehledá. Zkusím navázat kontakt. Úsměvem? Co nejsrdečněji jsem se zazubil. Asi jsem vypadal, jako řádnej idiot, co stojí uprostřed cesty a bezdůvodně se tlemí. Baví se, povídají si, smějí se, vyměňují si laskavé i méně laskavé pohledy nebo jenom tak prochází s mrtvolně prázdnýma očima. Taky se někam ženou. Asi vědí, co hledají nebo si to aspoň myslí. Měl bych nosit nějakou ceduli, co by říkala...ne, co by se ptala, jestli je tu ještě nějaký další člověk. Člověk, co mě hledá. Proč se nebaví se mnou? Jsou tak šťastní, proč ne já? Tady to nemá moc cenu. Seženu si nějaký dobrý pití, když už jsem tu a půjdu zpět domů, už tu být nechci.
"Pane, dobrý den, pane, já jsem bez domova, nikdo mi nic nechce dát. Prosím pane, nechtěl byste mi dát nějaký drobný? Mám hlad."
"Proč myslíš, že ti zrovna já něco dám?"
"Vypadáte jako hodnej člověk."
"Jak vypadá hodnej člověk?"
"Noo..." zarazil se, "takovej obličej může mít jenom hodnej člověk."
"Neznám žádný hodný lidi."
"Dáte mi ty peníze?"
"Ne."
Odplivl si a odešel. Opravdu bude můj jediný lidský kontakt placený? Mám se opravdu stát sériovou děvkou? Tohle můj důvod zůstat nikdy nebyl. Jako bych čekal, že se něco změní, že něco pocítím, že něco přijde. Jednou třeba zjistím, úplně nakonec, že to bylo jen čekání na smrt. Ale najednou...
Potkal jsem ji, když přecházela ulici někde v centru. Nesla se tak lehce a něžně, možná letěla, to nevím. Těžko říct. V tu chvíli bylo nemožný myslet. Zvláštní, že ostatní kolem normálně procházeli, že si jí nikdo nevšiml. Ale to je jenom dobře. Nerad bych, aby jí někdo rušil v přemýšlení nebo v tom, co v tu chvíli dělala. Pro mě to bylo silný...a to nevím, kdo to byl. Což tomu na síle jen přidává. Stál jsem tam a díval se na ni, zaražený a fascinovaný. Jako malý děcko o Vánocích. Její pohled přešel na mě a já ztratil poslední zbytky rozumu a pojem o čase. Jakoby mi viděla do duše, jakoby to už všechno věděla a hladila mě ve vlasech. Zastavila se. Stáli jsme proti sobě a dívali se jeden na druhého. Řekl bych, že ubíhaly roky nebo staletí, ale lhal bych. Okolí mi bylo lhostejné.
V jejím obličeji se objevil úsměv, rudé rty odhalily bílé zoubky a ty oči byly tak úpřímný. Jestli jste někdy poslouchali hudbu, co vás dokázala zvednout ze židle a roztančit...tak mi bylo. Horko, šílený smyslný tanec, něžnej plátek rudé růže, co přistál na mojí tváři. Udělal jsem krok vpřed, jenom jeden krok. Ona udělala to samé. Další krok. A další. Ocitli jsme se tváří v tvář.
Vlasy jí splývaly až k bedrům, ty rudý vlasy... člověk se do nich chce schovat jako do plamenů, které by ho chránily.
Zvedla ruku a pohladila mě po tváři, lehce a pomalu. Bylo to jako záchrana, velký spasení před velkým světem, známka toho, že všechno bude dobrý.
"Jsi ztracenej, ale jednou najdeš, co hledáš..."
"Ještě to se mnou není tak zlý, ne...?"
"Vydrž to... Máš dobrý srdce a svět není až tak špatnej."
"Ach..."
Na víc jsem se nezmohl, plakal jsem jak želva. Tenhle anděl mi dal naději... Já jednou najdu co hledám!
Žádné komentáře:
Okomentovat