Všichni jsme tak trochu masochisti

Kolem balkonu proletěl holub. A nic se s ním nestalo. Tak, začátek velkého příběhu by byl. Co dál. Jo, moje vnitřní záležitosti a věci, co vás tak zajímají. Říkala, že když jí něco bolí, trhá květiny a hází je po silnici. Takový živý životní umění, to jak přes ně jezdí auta. Hezká metafora. (Vy to nevidíte, ale právě jsem stránku zasvinil vínem. Taková škoda.) Kde jsem to skončil...? Ta ženská, jasně. Ona ty květy potom zase sbírá a nosí na místní hřbitov, kde je klade na hroby. Vypadá přibližně jako ty kytky. Přejetá, mrtvá, zpracovaná životem. A teď chodí a valchuje kytky.
Ale chtěl jsem mluvit o sobě. Sobecký, že? Chtěl jsem vyprávět o tom, jak se zbavuju napětí, jak to ze sebe vypustím, všechno to emocionálně-psychologicky-zasraný bahno. Jak říkal Bukowski, sex je velkej, jenom když žádný nemáš. A já jsem tou dobou byl vážně na suchu, jako prázdná láhev, jako námořník 5 let na moři. Je to něco na způsob týpka, co si nechává bičovat záda. Metaforicky. Našel jsem si holku. I to seznámení vypadalo jako z filmu. Nějaký lepší romcom.
Sedl jsem si vedle ní, sluchátka v uších, kolem nás v coupé ještě dva lidi. Spící stařenka a nějakej kněz nebo co to bylo za existenci. Ten nám začal vyprávět o životě, respektive jak ho prožít v čistotě zbožnou andělskou cestou. Já v uších písničku o pádlem andělu se zjizvenými křídly, co kurví panny (Jaká náhoda, že? Mimochodem to byla píseň Angel with the scabbed wings od Marilyna Mansona...zkuste.) a ona sukni kratší než romský pracovní pohovor. Než vystoupil, stihli jsme ho společně rozplakat. Romantika prostého sobotního odpoledne.
Pak to šlo strašně rychle. Psaní si, fotky, kraviny, srdíčka, párkrát ven a do bazénu, papání, několik odmítnutí (byla o pár let starší, v tu dobu to vadilo...jí, mně ne),"jsme kamarádi", znáte to. Nakonec moje kladná hrdinka skončila v mém náručí a já následně v jejím klíně. A bylo to. Velká lovestory. Vyřezávání srdíček "já+ona=❤️" do stromů (kdo to má teď mazat sakra?!). Držení se za ruce, za prdel a až úplně nakonec za hlavu. V tu dobu se na mě všechno sypalo. Moc školy, špatný lidi, zklamání, nezdary, prostě nic dobrýho a já se neměl moc jak bránit, na zádech jsem brnění neměl. A tak jsem upouštěl páru skrz ní. Nebo spíš do ní. Vztah to nebyl dlouhý, kousek přes tři měsíce. Hezky jsme do sebe pasovali. Dvě hovada.
Seděla v pokoji a malovala vodovkama na plátno. Co? Asi nějaký její pocit, částečky její fantazie. Jednoduché rychlé tahy, pastelové i energicky rudé tóny. Došel jsem k ní a vzal ji za ruku. Podívala se na mě a hned věděla. Otevřel jsem okno (bydlím v posledním patře paneláku), přitáhl si jí k sobě a strhl z ní tričko. Jako bych vybalil vánoční dárek, prsa vyskočily, něžně se na ní dmuly a já je mačkal. Taky jsem jí kousl do jedné z bradavek. Sladce vydechla. Otočil jsem ji zády k sobě a ohnul přes parapet. Nebránila se, nechala se vézt. Svlékl jsem jí kalhoty a roztrhl kalhotky (jako když se o těch vánocích už vážně nemůžete dočkat). Jako šílenej. Sundal jsem si pásek z kalhot a obtočil ho kolem jejího krku, jako vodítko. Nevím, jestli máte ty samé životní sny, jako močit dolů z Everestu na celej boží svět nebo souložit s jeptiškou. Ale já ty sny mám. Ona sice není jeptiška a tohle není Everest, ale říkal jsem si fajn, svět není dokonalej, zkombinuju to. Vysoko nad zemí jsme byli, že jo. A tak jsem ji šukal, oba slastně zaklesnutý do sebe, držel jsem jednu její ruku za jejími zády, ona jen výskala a já řval jako Tarzan v džungli a přirážel. Bez vyjímky, všem sousedům i kolemjdoucím musel stát jako ocel. I tomu starci, co erekci pamatuje naposled za dob, co ještě kosil skopčáky. Potom jsme šli na pouť. Lízala zmrzlinu a usmívala se jak děťátko. Tančila si vedle mě a tahala mě po kolotočích. Tulila se ke mně jako kotě, když se začalo stmívat a ve větru byla láska a chlast. Hudba řvala, ty šílený mašiny rotovaly a zářily a houpaly se ze strany na stranu a tenhle malej teploučkej tvoreček se schoval ke mně do náručí. Jestli mě znáš, tak víš, že mám chvíle, kdy lidi nemám rád a chvíle, kdy je nenávidím. Pak ještě chvíle, kdy mi lidský kontakt chybí a pomalu bez něj umírám. V tu dobu jsem byl právě v tom posledním stavu, s potřebou povídat si, empaticky se patlat s někým jiným. Problém spočíval v tom, že moje drahá byla šíleně žárlivá manipulativní mrcha, se kterou se v tom jejím šílenství nedalo moc mluvit. Můj malý bičík. Teda, ona byla malá, bič to byl obrovskej.
Jedu za ní vlakem, že bude nějaká oslava, bude to úžasný, hodně pití, jídla a že večer dostanu svůj cukřík (no neber to). Cestou jsem přestupoval... kdovíkde...a na nádraží v kdovíkde (fanoušci Strážců galaxie spojte se!) jsem se zakecal s jednou pěknou pěkně punkovou slečnou. Vážně živá lidská bytost. To se jen tak nevidí. Vážně nádherná, ale žádný prasárny, byl jsem zadaný gentleman. Hezky se s ní povídalo. Mluvila o hudbě, o tom jaký český kapely teď stojí za to, kde mají koncerty, jak hraje na kytaru, jaké si k tomu skládá texty... Dokonce mi něco málo zazpívala. Já tam seděl s čelistí až na zemi a zíral. Na ten zpěv, ne na ni. JASNÝ? Tohle je talent, tohle je hlas. Já zpívat neumím. I proto lidi, co to umí, obdivuji. No nic. Vystupoval jsem a loučil se s ní. A ta moje to viděla. "Ahoj." já na ní s úsměvem, co by zasloužil hudlana. Plesk. Facka, že by Rocky šel k zemi. Tenhle malej Apollo se do toho vážně opřel. Kromě hvězdiček mi hlavou proletělo "Co to kurva?!". A už jela. Kdo to byl? Co to bylo? Jak se jmenuje? Tak ty mě podvádíš? Ty se mi kurvíš za zády? KURVA! No kdo to byl?! Odkuď se s ní znáš kurva? Hajzle zasranej. Doprdele. DOPRDELE! A co jí na to máš říct, že jo. Neznal jsem ani jméno. Nějaká baba s hezkým hlasem. Plesk 2. Třetí jsem odrazil a šťouchl jí do kopřiv.
Šel jsem na tu oslavu. Cestou něco řvala a vybírala si bordel z vlasů. Ale kdo to má poslouchat. Hodně jsem pil. Byla tam její rodinka, všichni mě dobře chápali, což byla popravdě úleva. Její otec byl frajer. Tancovali jsme na nějakou irskou odrhovačku zlitý jako tataři a řvali, jak se máme rádi a že to pivo je skvělý. Ona už cejtila, že je zle, že jsem nějako podezřele nad věcí, že mě třeba už moc nezajímá. Celej večer se lísala. Přípitek s její sestřičkou, jako nejlepší přátele, na zdraví, na ni a na tuhle noc. Jaj, alkohol zase dělal svoji práci. Hodně jsem papal pečený maso, jednou nebo dvakrát zvracel na louce i s jejím tátou (jako bratři), vypláchl si pusu Listerinem (je potřeba držet si nějakou úroveň, že) a šel si lehnout do baráku vedle ní. Ještě jsem uložil jejího otce. Jako ožralej andílek.
Sotva si lehnu, už se ke mně polonasraná otáčí. Přitáhla se ke mně a kousla mě do rtu. Hodně tvrdě, agresivně. Tekla mi krev, ale byl jsem dost sťatý na to, aby mě to vůbec bolelo. Chytla mě za péro a nepřestala s ním zápasit, dokuď z něj nevymodelovala šutr, tvrdej a vražednej. Plivla si na ruku a přejela si s ní mezi nožkama. A pak mně po juniorovi. Nasedla na mě a sjela až dolů, jako požárník po tyči. Tvrdě a nemilosrdně mě sjížděla, bože můj to bylo pohled. Náhodný kolemjdoucí by mohl usoudit, že mě znásilňuje. Je pravda, že jsem byl bezbrannej. Ale kdo by se sakra bránil?! Velký rodeo, malý děvče. A pořád byla nasraná. Asi to ze sebe chtěla vyšukat i s mozkem, vypadalo to tak. Bylo to snadné poznat, zase mi vrazila. Celkem příjemné zpestření, ta vášeň, oheň, nukleární píst přidělaný na mé kládě.Udělala se první, těsně přede mnou. Nade mnou a přede mnou. Na posteli 10 metrů od nás chrápe její táta, ztřískaný jako cep, ale ona řve slastí jako smyslů zbavená. Ty VOLE. Slezla ze mě, vydýchala to a otočila se. A co já sakra? Haló? Těsně před koncem upozorňuju. Tohle je čistá krystalická sviňárna. Ne užírání hranolek, ne lechtání, ne kopanec do koulí. TOHLE. Solidně nasraný v předorgasmickém afektu jsem se musel dodělat sám a do peřiny. Velmi smutný orgáč, velmi smutná erekce. Už mě chápete? BIČ! Můj projev životního masochismu, cpát se do vztahů s takovejma lidma. Ranní kocovina taky ničemu nepomohla. Hlava bolela, oči, všechno. Jeeee. Žaludek dělal neplechu a lepilo se ke mně prostěradlo. Ona jako andílek, nic se přece nestalo. Vypadal jsem jako vypelichaný pes a cejtil se podobně. Táta na tom byl hůř. Nemohl z postele. Kdyby tak viděl svojí malou holčičku v noci... možná by z té postele už nikdy nevstal. Jen na nás tak zamával, když jsme odcházeli.
Zavolal jsem taxi. Vlak nejel a auto jsem neměl. Cestou jsem mlčel a koukal z okna. Venku bylo hezky, uvnitř mě už tolik ne. Pořád mlela o tom, že zajdeme někam za mými kamarády do baru, pokecáme, popijeme (ano, právě začala mluvit o chlastu...asi ji pobleju)... Jedním uchem tam, druhým ven. Hlavně kývat. Asi bych stejně nic moc nepochopil, takhle brzo po ránu a ještě po takové noci bývám dutý jak sud, mimo realitu. Nebo možná v tu chvíli vidím všechno naprosto ostře a je to všechno na blití. Nějako mě to celý nebaví, tak něžně sere.
Dojeli jsme k ní domů. Sedl jsem si na postel a její matka začala vařit kafe. Zlatá ženská. K noze mi přiběhl její pes. Nesnášel jsem tu malou smradlavou otravnou krysu. Z hlouby mojí čisté duše. Všude to sere, chčije a v noci to štěká. Ne, že bych neměl rád psy. Jenom tohohle. Padej šmejde! Huš! Utekl.
V tu chvíli vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Ne máma. Ona, můj hněv boží. Zamkla. FUU. Asi mě chce zmlátit a zbytky spláchnout do záchoda. Sundala si tričko a zahodila ho. Stejně i ponožky a kalhoty. Stála tam v kalhotkách a koukala na mě. Usmiřovačka takhle před jedenáctou? Proč ne... Ale když nad tím teď tak přemýšlím, bylo to jako reflex, automatické. Vykoupení za pár kapek lásky na jejím povlečení a jedno opravdu mizerný přivítání. Jako kdybych byl na úřadě a ona vyřizovala moji stížnost. Že prej tohle je jenom pro mě. Teď se asi neudělá, ale já můžu. Šlechetné. Kalhotky si nechala jen abych je mohl já sundat. Položil jsem si ji na postel a otočil ji prdelkou k sobě. Sundal jsem ty krajkový kalhotky a říkám si...ta frnda se na mě směje. Možná i trochu mrkla. Nebo mluví řečí, kterou nerozumím. Kouzelný klín, vskutku. Tam a zase zpět. Opakovat. Buď mě jednou zabije nebo já zabiju jí. Uf. Mívá i světlý chvilky. Ah. Občas je na mě i hodná. Aaano. Ale moje nervy. Uuuu. Moje...ježiš...nervy tohle asi nezvládnou. Hek. Úplně to slyším. Víťane, proč neodepisuješ? Ty máš jinou? To už ti ani za těch pár písmenek nestojím? HAJZLE! Lámeš mi srdce! A ty si jako povídáš s jinejma právě teď? Už je to pět minut, co tam děláš? Ty tam někoho máš?A tohle byl jen malej vzorek. Saaaakra. Trochu hlouběji, změnit úhel, zatahat za vlasy, nezapomenout na nejtek. A tempo ty vole. Nejseš žádná stará bába. Uff. Ty. VOLE. JEEEEE....Bum, prásk, tlesk tlesk, fuuu, ka-booom...
  Donesl jsem kapesníček a utřel jí všechen ten lidskej džus ze zad a sedínky. "Vaše stížnost byla vyřízena." Oblékl jsem se a posadil se na okraj postele. Měl jsem zamyšlenej výraz. Navzdory okolnostem jsem byl smutnej.
"Už musím jít maličká..."
"Jakto? Co? Kam bys prosím tě lezl?" usmála se.
"Ty mě nechápeš... Já už musím jít. Jako, prostě jít dál. Vypadnout odsud. Tohle mě zabíjí. Je mi z toho zle sakra, z toho všeho. Výčitky, falešný slzy, lži, sračky..."
"Ale..."
Plakala. Jakoby nevěřila, že se tohle vážně děje. Možná si v tu chvíli myslela, že je to jeden z těch mých špatných vtipů, kterej se vážně nepovedl. Bylo mi úzko. Měl jsem sevřený hrdlo, musel jsem s každým dalším slovem tlačit ten srdceryvnej knedlík, abych vůbec něco řekl. Behind blue eyes. Balil jsem si věci do batohu a vysvětloval jsem, proč jí kopu do srdce. Jako vysvětlovat dcerce, že jste jí přejeli psa. Snad to jednou pochopí. V kuchyni jsem uslyšel pláč její mamky z ložnice. Kurvadrát ale. Zabouchl jsem za tím vším dveře.
Vyšel jsem před barák a...bylo to celý takový zvláštní. Jako kdybyste byli celej den ve sněhulích na poušti. Nohy zpocený, vůně jako starý plíny. A najednou byste si je sundali. Přesně takovej pocit to byl. Ne, že by to venku smrdělo. Mluvím o šíleným uvolnění. Pocitu lehkosti. Možná jsem se i vznášel, nevím. Takhle chutná volnost. Asi jsem nechal všechno za dveřmi toho bytu. Šel jsem pomalu pryč. V obchodě jsem si sehnal nějaký kafe a cestou na zastávku ucucával. Na zastávce jsem se roztáhl přes celou lavičku a vytáhl knížku (myslím, že to byl YESMAN). A bylo mi fajn. Nic víc nebylo potřeba. Smál jsem se, Upřímně, nenuceně a hodně. Možná to bylo tou knížku, možná nejenom tou knížkou. Slunce mi svítilo do ksichtíku, točil jsem stránku za stránkou, kafe pomalu docházelo a já se smál. Jako zenovej mnich, co se smířil se životem. Ačkoliv jsem se nemohl smířit s tím celibátem, co mě měl čekat. Pořád jsem voněl jako její julča. Ne celej teda. Má to svoje nevýhody, tahle svoboda...joojooo.
Přijel vlak, já nastoupil, směr domov. A všechno nechat za sebou. Tak... Všechno o mém masochismu a jedné španělské domácnosti. Teď to víte. A co s tím uděláte?