Z pekla

Z pekla

   Rudé, červené, modré a bílé kruhy se přede mnou přelévají, prolínají a doráží na mě. Přibližují se a oddalují. Vypadají jako přibližující se hladina vody v podvečer, do které někdo vhodil kámen. Odvracím hlavu a zavírám oči, nechci se ponořit. Měním tvar, stále více amorfní, téměř jen energie. Rozlétám se skrze křiklavé barvy a spatřuji obličeje. Otáčí se ke mně a sledují mě, některé se smějí, některé se děsí. Mávají. Rudé dveře a kolem stromy, pouze modré smrky. Chci projít, ale nemám ruce. Dýchám na ně a ony roztávají. Procházím. Slyším jejich dech, sýpání a bzučení. Sbíhají se kolem mě. Jsem nahý, mrzne. Řvou, ječí, křičí, nadávají, pláčou, prosí, žebrají, rvou si vlasy. Zem je měkká a páchne hnilobou, lepí se mi na kůži. Jakoby byla celá z mrtvého masa a možná jím opravdu je. Kde to jsem? Cítím střep pod rukou, přejedu tedy po čem celou rukou. Jsem ještě bytostí z tohoto světa? Z jakého světa? Mohu ještě krvácet?  Polykám agonii, jaká čest. Nejsilnější lidský prožitek. Lezu vpřed s nadějí, ale dusí ji popel, mám ho plné plíce. Rudé dveře tu nejsou a možná nikdy nebyly. A sem opravdu patřím, rozptýlený a neucelený, tak jako vesmírný prach. Pomozte mi...prosím