Mrcha

Mrcha

   Stály v uličce mezi vagóny a vlak se pomalu rozjížděl. Míjel pomalu pohybující se postavy, shluk obličejů, masu neosobní hmoty. On se tvářil, jako kdyby mu uletěly včely, ona jako přezrálá švestka.

"Co dělala v tý hale?" prolomil ticho.

"Netuším." odpověděla skřehotavým hlasem a stejně skřehotavě se i zasmála. "Možná si půjdu sednout Péťo."

"Jdi a už mě neotravuj."

"Půjdu." zaševelila a rozhlédla se po obou vagonech po volných sedadlech. "Tam je plno, tam taky, všude je plno! Tam taky, hele! Podívej. Tam seděj dva lidi a jinak samý batohy, všude seděj jen samý batohy! To bych zakázala, to by se nemělo tohleto. Samý batohy! Já to řeknu průvodčímu, on je vyhází. Přesně tak, to je jeho práce. Zasraný batohy."

"No joo furt."

   Tahle ženská smrdí jako sud rumu kříženej se starým zpoceným ručníkem s nádechem cigaretového kouře. Chuťovka. V ruce drží starou odrbanou kabelku od "Vitona", ano, přesně tak je to tam napsáno, a na zádech jí visí batoh. Batoh! Pokrytec! On stojí zády k ní a kouká do mobilu. Může mu být tak 30, prostě žádný usoplenec. Dalo by se říct, že vypadal jako sympaťák i když trochu jednodušší.

   Přejíždíme most přes řeku za městem, těsně za dubovým lesem. Hlas z amplionu něco hlásí, nerozumím tomu. Ženská otevírá dveře vagonu a jde na steč.

"Paní, dejte laskavě ten batoh pryč, dejte ho do prdele, já si chci sednout!"

Oslovená postarší dáma vypadala v tu chvíli zaskočeně a vyděšeně. Nevinná stařenka.

"Ale já ho nemám kam dát. Sama vidíte, že už tu není nikde místo."

"To je mi srdečně jedno. Já si zaplatila jízdenku, chápete?! Tuhle jízdenku! Takže mám právo si tu sednout. Měla jste si koupit jízdenky i pro ty batohy. Žádám vás, dejte je pryč! Narvěte je třeba do hajzlu."

"Ale.."

"Pojď Péťo, pojď si sednout!"

"Kam jako?"

"No pojď."

"Ježiš jdi do prdele!"

"Péťo, on je můj syn, on si chce sednout, Péťo! Pojď sem!"

"Drž hubu."

"Udělejte mi místo sakra, ať se tu nemačkám na ten batoh!"

   Péťa odešel pryč ode dveří vagonu. Hluboce oddechuje. Musí ho tak šíleně srát. Je jako vosa, bodá a bodá, nedá mu pokoj. Pozoruje okénkem ve dveřích krajinu, jak ubíhá a říká si, jak by bylo super vzít kladivo a přetvořit tý mrše její ksicht na abstraktní umění ve stylu expresionismu.

   "Že vám není hanba," začala zase i když vlastně vůbec nepřestala, "takhle obtěžovat slušný normální lidi batohama, to jsem ještě nezažila. Člověka bolí nohy a ani si nemůže sednout. To se za mejch časů stát nemohlo. Průvodčí by vás hnal z vagónu a žádný jízdný by vám nevrátil, nene. Ale teď jsou všichni nějaký líný dělat svoji práci. Banda zlodějská, jen žerou vejplaty. Já bych je hnala. Já bych je srovnala!"

   Máchala kolem sebe rukama jako při epileptickém záchvatu a prskala. Na příští stanici i s Péťou vystoupila. Jestli ji tam nepřejel vlak, karma neexistuje. Ale věřím, že Péťa jí to se svým kladivem spočítá.