Melancholická kocovina - povídka, část třetí

Melancholická kocovina - část třetí

   „Nemáš kapesníčky? Nechtěla bych ti tu ukapávat,“ řekla a zakrývala se peřinou až po bradu.

   Natáhl se k nočnímu stolku. Nahmatal je mezi skleničkou ginu, popelníkem a budíkem.

   „Tu máš Marie, nechci tu žádný fleky na koberci.“
   „Mohl by ses přece chlubit svým kámošům ne? Jako: „Tady kapala její mišpulinka,““ namítla Marie, zatímco se pod peřinou utírala.

   Zadíval se na ní zároveň pobaveně, uraženě i udiveně. Jeho mimika byla vskutku všestranná.

   „Ha...ha...ha,“ utrousil co nejironičtějším tónem. „Máš mě snad za vlhkého puberťáckého idiota?“

   „To ne, ale je známo, že muži si moc rádi honí ega, poměřují si meče...znáš to.“

Spiklenecky se usmívala. Zadržovala smích pro její vlastní bezpečí.

   „Na něco takového jsem až moc dospělej,“ řekl vznešeně s pokrčeným malíčkem a pozvednutou bradou ve stylu anglického lorda při odpoledním čaji.

   Podívala se na něj s výrazem, jakoby se právě natřel šlehačkou a prosil ji, aby mu pokousala jahůdku.

   „Říká někdo, kdo při společné romantické koupeli při svíčkách prdí do vany jako valach, aby napodobil výřivku a hází se mnou na postel, kde mi troubí na bříško. To ani nezkoušej!“

   Vykulila oči, chytila Ondru za ruce, ale nepomohlo to. Hned jak to dořekla ji převalil na záda, přitiskl její ruce k matraci a zmizel pod peřinou. Přitiskl ústa k jejímu bříšku a zkusil na něj zatroubit Satisfaction od Stonů. Ječela a kopala, nemohla se z jeho sevření dostat.

   „Nee, nech mě! Doprdele chlape, budeš mít tichou domácnost! Nee!“
   „Nejsi zrovna v pozici, kdybys mohla vyhrožovat.“

   „Prosím! Prosííím!“ vyhrkla ze sebe. Přes smích, respektive lachtaní hýkání, nemohla mluvit.

   „Co za to?“
   „Uvařím sakra! Jo přesně tak. Slibuju!“
   Ondra na chvíli přestal a přemýšlel.

   „Hmm, to zní jako plán. Tyhle úplatečky jsem měl vždy v oblibě.“
   Pustil ji a ona hned zarolovala na kraj postele. Uraženecky se zabalila do celé peřiny. Koukala jenom hlava. Mračící se hlava. Nasraná uražená rolka.
„Za tohle ten sajrajt přesolím prde!“

   „Jen to zkus a udělám ti čudlíky, nemilosrdné mučivé čudlíky.“
   Malý nasraný zarolovaný ksichtík se rozzářil.

   „Tohle je ten dospělák, kterýho tak miluju!“ řekla a začala se smát.

   Zahodila peřinu, pod kterou Ondra téměř zmizel. Posadila se na kraj postele. Nedosáhla nohama na zem. Seskočila z ní přímo do hromádky kapesníčků.

   „Fuj sakra! Taky nemůže uklidit, koš je totiž strášně daleko.“
   „V pokoji chlapa má bejt bordel.“
   „Jo, v pokoji osamělého chlapa. Která baba by tolerovala kapesníčky od tvého tvarohu přilepené na své noze?!“
   „Dostala jsi mě.“

   Prošla pokojem a posbírala své oblečení, které šikovně rozházeli všude možně.

   „Nee, prosím neoblíkej se. Takhle ti to sluší víc.“

   „Ale to na mě venku budou chlapy koukat a slintat. Copak bys chtěl, aby někdo viděl tohle masíčko? Tyhle dvě fajnová dvojčátka?“
   Ptala se tak přesvědčivě. Dvojčátka byla opravdu neodolatelná, jako dva boží nadýchané dortíčky k nakousnutí.

   „Zbožňuju, když o nich takhle mluvíš. Jsem z toho celej v pozoru!“
   „Tak zase zalehni vojáku. Celej den jsme nevylezli z postele. Nic proti tomu, ale nejsem králík. Musím taky během dne udělat něco produktivního kromě šup sem, šup tam. Musím pomoct mámě doma, jinak se zblázní.“
   „Vážně tě mytí nádobí láká víc než další číslo?“
   „Uvědom si, že nejsem chodící vagína.“
   „No dobře, dobře...a to už musíš jít domů?“
   „Už opravdu musím, je pozdě a já nechci doma průser, znáš ji. Po večeři ti napíšu, neboj. A nezapomeň, dlužíš mi večeři a pořádnou dávku romantiky za ten dnešek. Něco za něco.“
   „Tělesné tekutiny za jídlo? Ty špindíro!“
   „Ticho tam vzadu! Měj se Ondřeji, milášku můj šlaďouškej, ťuťůůů!“ šišlala na něj jako pravý mongoloid, zatímco mu mačkala tváře a líbala ho všude možně.
   „Eeeh..pá lásko moje.“
   Tyhle přeslazený gesta nesnášel a ona to věděla.

   Zabouchla za sebou dveře a ve tmě nahmatala vypínač. Rozsvítila. Seběhla několik pater schodů a vyšla ven před dům, do pozdního líného sobotního odpoledne. Na lavičce před domem seděly dvě stařenky. Jedna z nich kouřila tenký Camelky. Vášnivě debatovaly nad aktuální cenou ovoce v místním obchodě. Svůj pohled stočily na Marii ve chvíli, kdy prošla kolem nich. Hovor přešel na tu "bláznivou" mládež. Co to má na sobě? A ty vlasy? Feťačka! Určitě převrátila a rozsypala ty popelnice na rohu minulý týden! Smály se takovým tím způsobem, kterým se straší děti. Čarodějnický smích, chrchlavej a jedovatej, smrt na jazyku.

   Cestou domů stihla odmítnou věnovat peníze na čůčo dvěma bezdomovcům a sehnala plechovku skvělého medového cideru, dobře vychlazeného. Než došla před dům, celou tu plechovku vypila s gustem včeličky přicucnuté na květ. Zpívala si, celkem falešně, zato ale srdečně, tím svým něžným radostným hláskem. Vyjela do šestého patra a odemkla si. Doma nikdo nebyl. Tichej klidnej byt, což pro ni bylo v tu chvíli poměrně uklidňující. Jednoduše si oddechla, že ji nikdo nebude otravovat.

   „Asi šla do hospody nebo do kostela.“
   Marie zahodila batoh na zem. Hned za ním letělo všechno oblečení. Vlezla si do sprchy. Voda stékala po křivkách jejího nahého těla. Sprcha je jako meditace, možná lepší. Broukání brzy přešlo ve zpěv. Zpívala si Welcome to the jungle s flaškou šamponu místo mikrofonu s takovým nasazením, že její chorý, na sebemenší zvuk citlivý soused začal bušit do zdi a nadávat. Snad ho karma jednou dostane a do baráku se nastěhuje nějaký správný metalista.

   S tichou kletbou vypnula sprchu, utřela se, vlasy omotala ručníkem a šla si vzít něco na sebe.Ty doby, kdy pobíhala po bytě nahá, jsou už pryč. Ne, že by se jí nechtělo, ale její skvělá matka by to nemusela rozdýchat. Nedej bože, aby byl vidět kotníček nebo loket.

   Uvařila si špagety k večeři, něco nechala mamce. Umyla nádobí. Zalezla si do pokoje k notebooku. Chtěla povědět Ondrovi o těch dvou stařenách. Nebyl online.

   Slyšela, jak se odemykají dveře. Matka přišla. Skvělý. Snad brzo usne. Snědla špagety a chvíli se snažila učit, ale do hlavy to šlo moc špatně. Pustila si hudbu. Nevnímala ji až na jedno pekelný kytarový sólo Johna5, to se přeslechnout nedalo. Hrála na imaginární kytaru a pohazovala hlavou do rytmu. Skvělej pocit.

   Byl to idilickej den s přítelem, kdy člověk nemyslí na svoje problémy, cítí se tak lehký, jakoby žádné neměl. Jen se nechá unášet teplými vlnami klidu, sladký atmosféry a úžasný hudby. Je to tak bezstarostný. Skoro návrat do dětství, kdy bylo snadný žít. Bolavý srdíčko se léčilo drbáním ve vlasech a čokoládou, výměna slin probíhala pouze přes společnou láhev šťávy a všechno vypadalo zajímavě. Medový opar mládí.

   Všechno vycházelo, útrapy byly malé a svět ležel před námi. Vezmeme ho útokem! Spalme slunce! Takovej elán jsme měli. Časem to všechno ale nějak reziví a bledne. Šťáva života vyprchává, dny se zdají být bezcílné, jednotvárné a dlouhé, možná až bezvýznamné. Neurčitá masa času. Chronická letargie, nuda. Člověka prostě přestane bavit každodenní rutina, do které víceméně každý jednou zabředne. Chlapa v letech přestane bavit mizerná práce, která ho nenaplňuje, která ho sere. Přestane ho bavit šukat jeho obtloustlou hysterickou manželku, která tráví dny s hlavou v lednici nebo před televizí, kde jí roste zadnice stále víc. Proto se snaží najít trochu prostého pobavení a rozptýlení vyšší střední třídy na dně lahve rumu a na pánevním dne naivní studující pipinky, která má sen, někde na zaplivaném hajzlu zapadlého baru.

   Marie ví, že by jí tohle mohlo čekat, ale nechce se s tím smířit, s takovým mizerným koncem. S možností, že by její manželství mohlo být jenom dobrý obchod, kdy ona obstarává jídlo a úklid a on peníze. Nechce skončit jako citově vyprahlá hrošice, co jenom sní o rytíři na bílem koni, který ji odveze z noční můry do pohádky, kde erekce vydrží déle jak tři minuty, růže a čokoláda prší z nebe a daný rytíř si rád povídá o svých citech a jejích pocitech.

   Zahodila knížku, která ji nebavila, nedalo se to číst. V hlavě jí probíhaly myšlenky, hlavně ty nad budoucností, nad Ondrou. Viděla ji růžově? Sakra, že jo! Ten kluk je zlatíčko. Nejlepší kombinace vlastností pozorného gentlemana, starého prasáka, rozumného dospěláka a roztomilého štěňátka. On chápe, že ona je mladši a toleruje její chyby a ona vidí jeho toleranci a přechází jeho chyby. Tohle souvětí je úžasný, že jo?!

   Posadila se na balkon na starou umělohmotnou židli. Venku vanul něžný vánek mezi domy a korunami dubů. Rozverná děcka už zmizela, zalezla domů. Na fotbal už nebylo vidět. Město na obzoru jakoby hořelo, svítilo nekonečnem malých světlušek, světelné žíly, tedy silnice, po kterých tlumeně hučící auta. Pod domem po chodníku prochází skupinka čtyř nebo pěti lidí, kteří se hlasitě baví, smějí se a řvou. Hvězdy visí nad hlavou rozprášené po nebi a Měsíc se dnes zdá tak obrovský.

   Marie se párkrát zhluboka nadechla, nasála tu opilou noc, opřená o zábradlí. Usmála se tak sladce, že by tě to donutila usmívat se s ní. Položila si nohy na zábradlí a do ruky vzala sklenici s colou. Okolo balkónu proletělo hejno holubů. Někde poblíž se ozvalo nadávání neznámého opilce, něco o těch hajzlech, co nám vládnou a o policistech. Zanedlouho už energicky a agresivně zvracel všechno, co bylo v žaludku nebo jenom poblíž.

   Marie to vše sledovala s nadšením, všechny ty zvuky, vůně, obrazy svého hříšného města. Tu krásně zvrhlou atmosféru, kdy chlast a tělesné tekutiny tečou proudem jako asijská řeka v období monzunu, kdy vzteklá horká láska poletuje v letním vzduchu, prostupuje a rezonuje jím, rozechvívá rty i krev v celém těle, nenechá tě v klidu. Mravenčení v konečcích prstů se rozleze po celém těle a nutí tě oddat se rytmu, tomu šílenému vášnivému rytmu, smyslnějšímu než španělské flamenco.

   Jako každá jeptiška touží po velkém žilnatém mackovi, Marie toužila být součástí tohohle bohémství, užívat si po svém. Připadalo jí to neskutečně romantické, všechna ta nízkost.
Odsunula židli a rozprostřela deku po balkóně. Položila na ni polštářek. Svlékla si tričko a kraťasy. Nechala si na sobě jenom kalhotky a lehnula si na deku. Líně se protáhla a zívla si. Upila coly a sledovala Měsíc, jak si tam pluje.

   Ze spánku ji probudilo relativně hlasité zachrochtnutí a chrchlavý povzdech. Zvedla hlavu a spatřila polonahého, obtloustlého, plešatějícího souseda, jak si ho na vedlejším balkóně při pohledu na ni šimrá.
   „Kurva fuj!“ zařvala a velice rychle zaběhla zpět do pokoje.
   A tak přinesla do tohoto světa další kapku štěstí, tentokrát vilnému plešounovi.