Opuštěný davem do dálky hleděl
Myšlenkou naplněn že změní svět
Ztracen z řad lidí a jasných paprsků světel
Učinil pokrok ve všech z věd
Zjistil on sám jak naleznout štěstí
Přál si to tak moc až zpřetrhal mosty
Pracoval s tou myšlenkou do morku kostí
Nakonec přišel i o své nezvané hosty
Začal být jen on sám
Svět jakoby zamrzl mu v ruce
A při vší té kruté hrůze
Nalezl světlo štěstí v náručí jedné z dam
Jakoby láska v něm vzplála
Dopadla jako svit slunce
A jeho ledové srdce rozehřála
Ona byla ta jediná, jediná šance
Jednou vsak on ztratil se v lese
Štěstí už dosáhl a nevědě co s nim
Po její smrti rozhodl se zhynout v řece
Protože štěstí je ona, ta o které teď bezesně sní
Žádné komentáře:
Okomentovat