Máš mi co říct? Ne? Nevadí, já ano. Musím ti toho spousty povykládat. Ale ano. Co? Kam jdeš? Posaď se! Tak, dobře, teď mě prosím pozorně poslouchej. Prostě mě nech mluvit, ano?
Takže, kde bych tak začal, abych to nebral od konce? Vydrž chvilku, jen se chytnu nitě. Á tady je. Už jí mám. Tak jo, jde se na to.
Víš, tohle jsem ti chtěl říct už dávno. Ale je to pro mě tak těžké a složité. Všechna ta slova, která nás drtí. Určitě by to šlo i jinak. Však víš, beze slov. Pouhým gestem. Výrazem ve tváři, kterým ti můžu dát najevo úplně všechno. Zdali pak bys to dokázala vyčíst z mých očí?
Co mám na srdci, ptáš se? To víš, že bych ti to chtěl všechno povědět. Teď, hned. Ale nejde to. Nejde to jen tak. Mé srdce, to je jedna věc, ale má hlava, to je jiná. Jak nelehký úkol je pro mě tyto dvě věci propojit, aby to všechno, co v sobě dusím, mohlo ven. A pak ještě jazyk. I ten občas neposlouchá.
Někdy chci prostě jen něco říct, slovo, větu, jméno, obyčejné děkuji, či snad jen omlouvám se nebo mám tě rád, ale ono to nejde. Myšlenka uvízne v krku a já se pak už klepu v koutě úplně sám, jen se svými pocity, obíhajíc mě jako svou hvězdu.
Teď už vím, že to není jen hra. Je to opravdové. To, co si pro mě přišlo, mě chytlo a drží mě v hrsti. A já se bojím a přemýšlím o tom, jestli mě pustí, nebo jestli budu v jejím objetí navěky.
Takže, kde bych tak začal, abych to nebral od konce? Vydrž chvilku, jen se chytnu nitě. Á tady je. Už jí mám. Tak jo, jde se na to.
Víš, tohle jsem ti chtěl říct už dávno. Ale je to pro mě tak těžké a složité. Všechna ta slova, která nás drtí. Určitě by to šlo i jinak. Však víš, beze slov. Pouhým gestem. Výrazem ve tváři, kterým ti můžu dát najevo úplně všechno. Zdali pak bys to dokázala vyčíst z mých očí?
Co mám na srdci, ptáš se? To víš, že bych ti to chtěl všechno povědět. Teď, hned. Ale nejde to. Nejde to jen tak. Mé srdce, to je jedna věc, ale má hlava, to je jiná. Jak nelehký úkol je pro mě tyto dvě věci propojit, aby to všechno, co v sobě dusím, mohlo ven. A pak ještě jazyk. I ten občas neposlouchá.
Někdy chci prostě jen něco říct, slovo, větu, jméno, obyčejné děkuji, či snad jen omlouvám se nebo mám tě rád, ale ono to nejde. Myšlenka uvízne v krku a já se pak už klepu v koutě úplně sám, jen se svými pocity, obíhajíc mě jako svou hvězdu.
Teď už vím, že to není jen hra. Je to opravdové. To, co si pro mě přišlo, mě chytlo a drží mě v hrsti. A já se bojím a přemýšlím o tom, jestli mě pustí, nebo jestli budu v jejím objetí navěky.
Žádné komentáře:
Okomentovat