Trn - povídka

Trn

   Mrazivý měsíc nad tichou krajinou svými stříbrnými prsty hladí koruny stromů, zelenou louku v mléčně bílém mlžném hávu i poklidně tekoucí řeku, která šeptá svou píseň vlahému jarnímu vánku, potácejícímu se jako opilý tou krásou. Jednomu by se tajil dech, ale nezatají kvůli radostné a laskavé vůni bylin, lesa a lučních květin. Je třeba nadechnout se z plných plic, dokud je čas.

   Mladík Viktor sedí u starého moudrého dubu a pozoruje tu nádheru noci. Na mysli nemá však nic jiného, než Ji. Má jeho srdce, duši i tělo, patří Jí celý. Mají se zde sejít a utéct spolu pryč. Pryč od starého života, začít nový, lepší, někde daleko odsuď.

    Viktor vidí, díky své představivosti a fantazii, jejich budoucnost, plnou krásy a něhy, jejich rodinu, dvě usměvavá šťastná děcka plná života, dva šťastné manžele. Jeho sen a nový smysl.

   Odbyla půlnoc, čas který má naplnit jeho sny, tedy čas, kdy se měli sejít dva milenci. Jeho srdce je sevřené nervozitou a nedočkavostí. Vstává z lůžka z měkké šťavnaté trávy a počíná Ji vyhlížet za velice svižné chůze v kruhu kolem dubu. Píská si svoji oblíbenou písničku, která se ztrácí ve tmě. Třeba Ji uslyší, vždyť už tu měla být.

   Hlavou se mu honí spousta věcí, zmatek a chaos, myšlenky neposlouchají. Neví co dělat, jestli se rozběhnout do lesa a křičet Její jméno nebo dál čekat a vyhlížet.

   „Co se jí mohlo stát? Už tu měla být! Ona mě miluje, neopustila by mě! Co ji mohlo zdržet?“

   Jeho hruď drtí nepředstavitelné zoufalství. Před očima se mu odehrávají nejhrůznější věci, jaké si jen může lidská bytost představit.

   Jak se procházel, všiml si malého bílého svitku papíru, pečlivě smotaného, ovázaného drobnou červenou mašlí. Vyčníval z dutiny dubu. Hbitě přiskočil, vytrhl svitek a rozvázal mašli. Rozbalil ho a začal číst.

   „Viktorovi“

   „Viktore, můj milý věrný Viktore. Tíží mě zlá věc, zlý čin, který jsem spáchala, byť neúmyslně. Nevím, jak nejlépe vyjádřit svoji lítost nad svým jednáním. Věc se má tak, že si mé srdce získal jiný muž. Odpusť mi prosím. Věřím, že tvé srdce se brzy zacelí, že spočineš v náručí jiné ženy, která tě milovat nikdy nepřestane, ne tak jako já. Sbohem a hodně štěstí...“

   Na několik okamžiků se mu zastaví srdce. Není divu, Ona mu do něj vrazila ledový střep. Nemůže uvěřit tomu, čeho se právě dočetl.

   „Jak jen mohla? Její jablko muselo hnít už dávno...Proč jsem to nepoznal? SVINĚ! Nejdřív vzala moje srdce, dala mi sny a naději na nádherný život a potom? Potom je podřezala jako podsvinčata a srdce roztříštila na tisíce malých kousků! Už mě tu nikdo nečeká!“

   Jedinou Viktorovou touhou v tu chvíli bylo ukončit tu strašlivou bolest, aby už všechno skončilo. Dusil se ve vlastním těle. Pomýšlel na hrůzný čin. Před očima měl pevný konopný provaz zavěšený na vysoko položené větvi holého stromu, zakončený smyčkou, která svírá hrdlo ponuré postavy neznámého muže. Záviděl mu jeho bezstarostnost, klid.

   Čas pro něj v tu chvíli ubíhal velice pomalu, myšlenky byly hlasité, rvaly ho na kousky, nedaly se utišit. Svět pro něj ztratil barvu, chuť i vůni. Necítil stříbrné prsty měsíce, hladící jeho ztrápenou hlavu, neslyšel řeku, snažící se ho utěšit svoji písní. Ani vánek, přinášející mu všechny sladké vůně lesů a luk, ho neobměkčil. Všechno před jeho bolestí utichlo. Jediné, co bylo slyšet, jsou jeho slzy, dopadající do trávy.

   Pláč pomalu přechází v řev, nelidský řev děsící vše přihlížející. Zvuk člověka měnícího se v nelidskou bestii, toužící po pomstě, po vykoupení. Bestii, jejíž srdce je ledové, neschopné jakýchkoliv citů. Řev, jaký vydává poraněné zvíře, které se nemůže zbavit trnu, hluboko zaraženého do hnisajícího masa. Dnes stráví noc pod hvězdami, v nekonečné beznaději, v slzách, sám a podvedený.

   Je ráno. První ptáčci se probouzejí ve svých hnízdech a vylétají probudit spáče radostným svěžím zpěvem plným života. Slunce začíná zalévat krajinu svojí laskavou medovou září, dávajíc tím najevo lásku a něhu ke všemu živému. Viktor již vstal. Zamyšlený se vydal šouravým poraženeckým krokem pryč od místa, které mu připomínalo zlou noc.

   Cesta ho míjela, procházel starým lesem, který tu stojí odjakživa. Zdál se mu ponurý, temný, bez života. Silné stromy, přestože se zdravě zelenou korunou chlubí, připadají Viktorovi jen jako mrtvé zbytky jejich předešlé slávy. Nechal les za sebou a pohlédl na široké pláně, rozléhající se kam až oko dohlédne. Putoval dlouho a daleko. Zastavil se až před jemu neznámým městem, nesoucím jméno po staletí vládnoucím rodě. Jmenuje se Monatino.

   Rozléhá se mezi třemi horami, které zahalené mlhou trhají svými vrcholky mraky jako obrovská dravá zvířata. První hora, nejmenší z nich, se nazývá Kala nebo také Dcera, druhá, střední hora se nazývá Agos, Syn a třetí, nejvyšší je nazývána Matkou, neboť z ní tryská pramen, zajišťující životadárnou vodu celému městu. Kala, Agos a Matka tvoří přirozenou přírodní hradbu, ulehčující obranu města proti případným nájezdům banditů.

   Město samo vzkvétá, lidmi se to v něm přímo hemží, trhy jsou plné švitořících energických obchodníků, kteří nevynechají příležitost nabídnout své zboží. Ulice jsou dlážděné, nikoliv hliněné, tu a tam na nich umělec své umění předvádí. Temperamentní a zvučné vystoupení souboru herců a hudebníků, dokreslující pouliční atmosféru, zpříjemňuje den občanům procházejícím kolem a ohromuje přilákané děti, které se dávají do radostného tance. Hospody voní pečeným masem a řízným pivem, které láká k zastavení a načerpání nových sil.

   Viktor si zaplatil na několik nocí malý pokoj nad jednou z těchto krčem, neboť nechtěl přespávat na ulici. Jakkoliv je Monatino nádherné, má i svou stinnou stránku. Nikdo neví, co čeká ve tmě.

   Pokoj byl malý, vybavený pouze postelí, skříní, jednou rozvrzanou židlí, dubovým stolkem s vyřezávanými motivy květin a starý vzorovaný koberec, který už zažil lepší časy. Jeho stěny byly natřeny bíle, ale postupem času získaly nádech do šeda.

   Viktor měl dost peněz na to, aby si tento pokoj mohl pronajímat celý rok, neboť všechno své jmění měl u sebe. Své věci, kromě menšího obnosu peněz, uschoval do skříně a sešel dolů do krčmy po příkrých točitých schodech. Zde se začal utápět v alkoholu. Přišlo mu příjemné otupit se. Bolest v srdci tolik nehryzala, myšlenky se ztišily. Myšlení bylo pokroucené, rozhodování jednoduché. Rumová víla ho svým tancem naprosto omámila, pohltila.

   V jeho hlavě se zrodil nápad ochutnat zakázané ovoce jiné ženy. Bral to jako malou, přesto významnou satisfakci. Povolných veselých děvčat se tu pohybuje nespočet. Viktorovi stačí pouze zadívat se do očí a usmát se a může je mít všechny.

   Vyhlédl si dívku, stojící před hospodou u stánku s medovinou. S hřejivým úsměvem na rtech podává kalichy medoviny těm, kteří o ně požádají. Vlasy má zrzavé jako liščí srst. Lesknou se ve světle slunce, jakoby k němu patřily. Oči má modré jako dva akvamaríny, tak upřímné a nevinné. Drobný nos a zdravě růžové tvářičky. Podobá se krásné šelmě. Velice plachá a přesto dravá, s vášní ve svých višňově rudých rtech. Přes zdání nevinnosti ve svých modrých očích je dívka všeho znalá, nenasytná. Zdání klame.

   Viktor si počká, než ji majitel stánku večer vyplatí a pošle domů. Zapřede s dívkou rozhovor. Přestože je silně opilý, počíná si velice obratně. Usmívá se sladce, plynně konverzuje, nezadrhává. Dívka nic nepoznala, velice ji okouzlil. Jmenuje se Tyra. Souhlasila s pozváním na sklenku medoviny.

   Poté, co Viktor zakoupil láhev zlaté medoviny dole v hospodě, se oba vypravili po točitých schodech nahoru do druhého patra k Viktorovu pokoji. Tyra usedá na židli, Viktor pak na postel, která se s jeho dosednutím hlasitě rozvrzala, načež si oba vyměnili úsměvy.

   Povídají si o sobě, poznávají se, sympatizují spolu. Vidí na něm, že i přes masku radosti a pohody je smutný. Sklenička míjí skleničku, z láhve už notně ubylo.

   Dívka náhle pomalu vstala před Viktora, s tajemným úsměvem na rtech. Ihned pochopil. Pomalu rozvázala mašli, obepínající kolem pasu modrou vyšívanou sukni a rozvázala tkanici svírající černo- modrý korzet. Všechno oblečení rázem dopadlo k jejím dlouhým štíhlým nohám. Stála před ním, vysloveně ho provokujíc svým jednáním. Její hruď se dmula pýchou a vzrušením, srdce bilo jako na poplach i dech zrychlil.

   Pozvedla ruku a gestem mu naznačila, aby přistoupil. Neváhal. Rukou jí shrnul vlasy z tváře přičemž jí něžně pohladil. Druhou rukou ji chytil za bok a přitiskl k sobě, aby ji mohl políbit, což

hned učinil. Cítil bušení jejího srdce, její sladkou omamnou vůni, teplo jejího těla.
   Položil ji lehce postel a počal se velice svižně svlékat. Přilehl si k ní a znovu ji políbil, mimo to ji dravě, ale něžně, kousl do krku, děvče vzdechlo vzrušením. Přes všechnu atmosféru, jakkoliv vášnivou, se Viktorovi nedařilo dostatečně vzrušit. Tyra se po chvíli začala tiše smát.
   Ve Viktorovi to budilo hněv, náhle jakoby se v něm něco zlomilo, střep v srdci se pohnul, zaryl hlouběji. Na okamžik si před sebou představil děvče, které mu vzalo sny, to děvče, které ho zranilo. Rychle ztratil příčetnost. Do žil se mu vlila nenávist, čirá a horoucí.
   Zakousl se Tyře do krku, tentokrát však tak silně, že po jejím hladkém krku začala stékat svěží rudá krev. Vyjekla. Viktor ji zaklekl a uštědřil ji ránu pěstí. Překvapeně a nevěřícně na něj pohlédla, s hrůzou ve svých očích. Ihned následovaly další a další rány. Jeho démon se dal do bestiálního řevu.
   Ještě několikrát ji hrubě a bezohledně udeřil do obličeje. Položil jí své ruce zbrocené její krví na krk a počal jí rdousit. Děvče již skoro bezvládné prosilo, sípalo prosbu, aby ušetřil její život. Tiše plakala. Viktor náhle povolil pevný stisk.
    Zdál se být zděšen svým jednáním, jakoby náhle prohlédl přes mlžný opar. Znechucený sám sebou, poté co zjistil, čeho je schopen démon jeho zloby. Už není cesty zpět, situace si žádá řešení. Má ji zabít, aby nemohla vyjevit ostatním jeho zrůdnost nebo ji ušetřit, zachránit si zbytky vlastní lidskosti a zkusit jí přesvědčit k mlčení?
   Omdlela. Není se čemu divit, moc trpěla. Viktor tak získal více času na přemýšlení.
   „Je tak nádherná a byla tak hodná. Co jsem to udělal? Jak jsem mohl vztáhnout ruku na takové děvče? Jsem zrůda! A všechno je to vina té kurvy, co mi vzala sny! Láska je kurva!! Zaslouží si trpět, stejně jako já. Tak, že slova jsou oproti tomu přinejmenším ubohá. Ale Tyře ublížit nesmím, víc už ne. Má celý život před sebou. Jak se člověk může zbavit minulosti, když je do ní pohlcen? Má zapomenout? Nemožné. Je to jako být ponořený po pás v bažině. A takové jsou následky. Je těžké žít se střepem v srdci a nemoct ho vytrhnout. Tím střepem je Ona!“
   Ve Viktorově hlavě se zrodil spásný nápad. Řešení pro jeho soužení, pro šťastnou budoucnost.
Zničit Ji.To je klíč.
Nejdřív však záležitosti nejpalčivější.
   Tyra se pomalu probouzí. Viktor vstal, sebral svoji košili ze země, zručně ji složil a děvčeti s ní přivázal ruce k posteli, aby neublížila sobě ani jemu.
   Pomalu otevřela oči. Začala si uvědomovat, kde je, co se stalo a co se děje. Se zděšeným výrazem a tichým pláče se schoulila do klubíčka. Třásla se strachy, děsila se dalšího týrání. Viktor se ji pokoušel utišit, hladil ji ve vlasech. Zatím co jí umýval rány vlhkým hadříkem, omlouval se, vysvětloval své jednání, vyjevil i svojí minulost, všechny příčiny.
Pochopila.
    Přijala podmínky, nikomu nic nepoví, pokud se jí Viktor už nikdy nezaplete do života. Rozvázal jí ruce a pomohl obléct. Držel ji za ruku, když šli dolů po schodech, aby nespadla. Už o sobě nikdy neslyšeli. Jeho poslední vzpomínky na ni končí tam, kde Tyra pomalým nejistým krokem mizí v temnotě noci mezi domy.
   Cesta zpět nebyla tak dlouhá a neúnosně tíživá jako cesta k Monatinu. Viktor ji prošel, zahloubán do představ o nadcházejících událostech a do myšlenek na Ni.
Jak provede svoji pomstu?
Jaká asi budou jejich poslední slova?
Promluví si s Ní vůbec?
   Byl již na místě, u starého dubu, kde všechno začalo. Jen čekal na noc, aby mohl vše nerušeně provést, pod rouškou tmy.
   Když se konečně setmí, vyráží k jejímu obydlí. Pomalu se plíží podél domu po zápraží. Rozhlíží se, zda ho někdo nezpozoroval, ale všimli si ho pouze dva obtloustlí psi, ležící u svých pelíšků. Ani se neobtěžovali upozornit paničku na nezvaného hosta, pouze se líně převalili.
   Dvůr je široký, travnatý, uprostřed něj vede dlážděná cesta až k velké stodole uzavírající ho z jedné strany. Ve dne po dvoře běhají slepice a kozy, teď však spí ve svých chlívcích a kurnících,
neboť se západem slunce je tam zahnala paní domu.
   Chalupa sama je veliká, s přilehlou stodolou a kůlnou. Má tři dvojitá okna, kterými je dobře vidět na dění vevnitř. Mezi prvním a druhým oknem jsou lehké dřevěné dveře, vedoucí do předsíně. Viktor je velice tiše otevřel, aby nevyplašil dívku, která právě večeřela ve vedlejší místnosti u stolu.
   Udivoval ho vlastní klid. Necítil strach, znechucení ani nervozitu. Jeho myšlení bylo čisté a jasné.
   Pomalu, bez jediného vrznutí za sebou zavřel dveře a ocitl se v malé místnosti, osvícené svíčkou. Na stěně visela ostrá kosa a několik provázků, pověšených na hřebíku. Byl zde přistavěn malý dřevěný stoleček, na němž ležel brousek, košík jablek a dlouhý ocelový nůž, pravděpodobně na porážení dobytka. Vzal nůž a sevřel ho do ruky.
   Přemýšlel, jak ji přilákat do místnosti tak, aby netušila, že na ní zde čeká právě on. A také co nejtišeji, nechce přilákat lidi z okolních chalup.
   Dostal skvělý nápad. Zhluboka se nadechl, jakoby naposled, a shodil košík ze stolku na zem. Jablka se rozkutálela po celé místnosti. Cinkání lžíce o talíř, ozývající se z vedlejší místnosti, utichlo.
Vrznutí židle, odsouvající se od stolu.
Pomalé nejisté našlapování ke dveřím vedoucím do předsíně.
Jistě je velmi vyděšená.
Pomalé spouštění se kliky. Opatrně otevírá dveře.
   „Zase ta pitomá kočka! Neskutečný, jak ta čičina řádí! Ať si mě nepřeje, až já jí chytím...“
Dívka vchází do místnosti, postaví košík a začne sbírat jablka. Viktor Ji přitom zpoza rohu sleduje. Budí v něm nenávist.
   „Jak se opovažuje být tak klidná a bezstarostná, tak nevinná? Proč Ji neužírá svědomí?! PROČ?!“
   V jedné chvíli děvče poklidně sbírá jablka ze země do košíku a v té druhé překvapeně pozoruje Viktora, jak zarývá lesklý nůž do jejího hebkého krku. Udělala krok zpět, nemůže vydat hlásku, pouze chroptí, chytá se za krk. První sprška krve potřísnila Viktorovu tvář.
   Vydal radostný a úlevný vzdech, jakoby trn z jeho srdce zmizel. S chutí a nadšením dítěte Jí opět vrazil nůž do těla, tentokrát však do srdce, jako symbol, jako poslední rozloučení.
   Viděl vyhasínající světlo v Jejích očích. Slyšel poslední uhození srdce i poslední výdech. Dívce se podlomila kolena a spadla tváří na zem, do rudé kaluže své krve. Násilný bezesný spánek.
   Viktor Ji obrátil tak, aby ležela na zádech, chtěl vidět její výraz. Shrnul Jí tedy krví zbrocené vlasy na stranu.
   Pohled plný zděšení, překvapení, dokonce kapka lítosti skrývala se ve studnici Jejích modrých očí. Pohladil Ji po čele.
   „Ani se nestihla rozloučit...Sladké sny, lásko.“
   Otřel zkrvavený nůž a svůj obličej do utěrky a odešel pryč z těchto míst, s čistou hlavou. Tak svobodný, bez výčitek, s chutí prožít jeho vysněný život ve šťastném svazku.