Disappearance

   Šel jsem si při podzimním počasí po ulici a netušil co dělat. Nudil jsem se a byl znechucený dnešním světem, pohlcený technologiemi a všema ostatníma zhovadilostma. Už jsem se těšil jen na jediné, Byl jsem skoro na svém oblíbeném místě. Menší stromky zdejšího parku mne uklidňovali a lavička pod nimi už byla mým očím dosti známá. Vedle nemalé řeky vypadala male. Už jsem se skoro chystal sednout, ale všiml jsem si postavy.
   Byla to žena, mladšího věku a omotána rudou šálou kolem krku. V kabátě tmavě modré barvy. Byla pro mne neznámá a její ruce byli založeny v rukávech. Hleděla před sebe a já netušil co se bude odehrávat když si sednu. Tajemnost oné postavy mě ale donutila se zeptat o přisednutí, na které po chvilce přikývla. Nepromluvila, ani nenastavila svou tvář abych jí mohl spatřit. Zpod kapuce jí byl vidět pramínek tmavých vlasů.
   Zdálo se, jakoby se na něco dívala. Její pohled směřoval do řeky, která zvolna lehkým proudem odtékala a přitékala. Pro někoho normální pohled, ale pro ní zřejmě jistý úžas. Chtěl jsem zkusit si promluvit s tajemnou postavou více než cokoliv na světě, jakoby okolní atmosféra k tomu nabádala, o to víc když jsem si přisedl. Hleděl jsem a civěl jak zvrhlík na onu dívku. Konečně jsem se donutil promluvit, ale jen co jsem otevřel ústa jsem byl přerušen zvukem smsky. Mobil nevypínám nikdy a okolní atmosféru to naprosto ničilo.
   Dívka sebou ucukla a jakoby se koutkem oka dívala na mě.
   „Nebylo by fajn zmizet od toho všeho?“ pronesla medově sladkým hlasem, když jsem se podíval do mobilu. Ztratil jsem zájem vědět co stálo ve zprávě, podíval jsem se na ní a zahlédl její smutně vypadající kaštanové oči. Pohledem zatoulaného štěňátka se na mě koukala a uvnitř bodala mé svědomí.
   „Bylo by fajn odejít, ale všechno by mělo následky, takový který člověk nemůže dopustit“ zaimprovizoval jsem a nevěděl co se bude dál dít.
Zdála se smutnější než předtím. Jako bych jí ranil.
   „Když skočím do řeky a odejdu tak.. zmizím?“ skoro až bezcitně to z ní vylezlo a já si až teď uvědomil, že mluvím s někým kdo je taktéž znechucený vším okolo, s někým kdo mi rozumí.
 Dal jsem se s ní do řeči a mluvili jsme dokud slunce skoro nemizelo. Její medový hlásek mě provázel i po cestě domů. Těšil jsem se na další den kdy se s onou dívkou znovu uvidím. K tomu ale nedošlo, i přes rozloučení a mluvení o všem se na lavici nikdo neobjevil.
   Seděl jsem tu sám a vítr okolo mě foukal, nahýbal větve a pomalu hrnul řeku po směru proudu. Byl to smutný obrázek lidské chtivosti. Tak moc jsme chtěl až nakonec nebylo na co se těšit. Seděl jsem zde až dokud se slunce opět nedotýkalo hladiny řeky a zapadáním se se mnou loučilo. Přemýšlel jsem co se s dívkou mohlo stát že nepřišla. Ani jsem neznal její jméno. Byl jsem naštvaný a zvuk smsky mě probral z mých iluzí.
   Vzal jsem ho a neměl chuť si nic přečíst. Vybavil jsem si naší včerejší řeč a zahodil jsem mobil. Jen jsem viděl jak mizí pod proudem vody a listí vlaje ve větru. V tu chvíli jsem byl odříznutý. Nebyl nikdo kdo by mi vzal můj okamžik a můj pocit v tu chvíli.
   „Odříznut a sám, ale s radostí ze života“ prohlásil medový hlásek za mnou.
   Dívka stála a koukala na mě, s radostí v očích. Byl jsem neskutečně rád že se objevila. Zaplavil mě pocit úlevy, radosti a dobré nálady jen co jsem viděl její tmavé vlásky, které klimbaly před jejími ústy a kaštanovýma očkama, její nosánek trošku nahoru ze včera dost známý byl nádherný. Nevěděl jsem jak popsat své pocity nebo co jí říci a tak jsem pouze koukal na tu překrásnou dívku.
   Přistoupila ke mně a dívala se mi do očí. Sundala si rukavici a já viděl to, co bylo nemyslitelné. Její ruka byla bez masa a kůže. Holá kost. Nevěděl jsem co si v tu chvíli myslet.
   „Je čas zmizet, příteli“ prohlásila smrt a já stěží popadal dech.
Padl jsem na zem a viděl jak se její oči měnili v rudé. Vzala její šálu a omotala jí kolem mého krku. Pocítil jsem chlad co mi přejel po zádech když jsem viděl co byla zač. Nevěřil jsem ničemu co jsem viděl.

   Najednou vše přestalo a já se ocitl na lavičce, zahalený v kabátu s kapucí a šálou. Nevěděl jsem co se stalo, věděl jsem jen že nemohu pryč z onoho místa. Přišel muž jestli si může přisednout a já svolil kývnutím hlavy.
   „Nebylo by fajn zmizet od toho všeho?“ vyšlo z mých úst po chvíli koukání do řeky.
Až teď jsem si uvědomil, že má ruka je stejná jako té dívky ten večer, holá kost. Stal jsem se netvorem nezávislým na ostatních. Splnilo se mi přání které jsem si při povídání s dívkou přál.

...Zmizel jsem...