Přirozený koloběh
Klidné něžné bezvládné tělo podepsané bestialitou krutého násilí skví se jako bílý hebký květ v poli heřmánků rozdupaný bezcitnou mašinérií.
Na zemi leží a jako roztrhaný cár látky na holi dává najevo, že vzdalo všechen vzdor, že vzdalo boj.
Ani nedutá, ústa pootevřená, jen bezvýrazně hledí velkýma kalnýma očima vzhůru k šedé zatažené obloze, ze které se spouštějí kapičky vlažné životadárné vody.
Svlažují její čelo a skrápí její světlé vlnité kadeře zbrocené rudou krví.
Voda i krev se společně vpíjí do černé rozryté země, která ve svojí moudrosti tvoří život.
A to budiž koloběh na věky věků.
Žádné komentáře:
Okomentovat