Rudý obraz
Prostupuje stíny lesu rozeklanými jazyky hrdých černých skal.
Melancholicky vzpomíná, jak hřejivě letní slunce laská tváře, zatímco led a vítr trhají jeho plaché úsměvy.
Holé pařáty seschlých šípků dychtivě objímají jeho tělo, tak jako jeho matka, když byl malý a odkrývají červenající se maso.
Malují obraz na bílé plátno zasněžené louky.
Rudá jako oheň rodinného krbu.
Rudá jako poslední sbohem.
Tahy jsou nahodilé, nesymetrické.
Je ztracenou symfonií noci, zpěvem větru.
Jako řeka pod skleněnou klenbou, ani on už nedýchá.
Smrt je přece obrovská stejně jako život.
Žádné komentáře:
Okomentovat