Otázky bez odpovědí

První nekonečno
   Každou vteřinu našeho vždy ubíhajícího času se kolem nás něco děje. Dění je jedno z největších, nejzákonitějších a nejistějších všudypřítomných dění. Už jen proto, že je to jedno a to samé.

   Všimněte si, použil jsem výraz náš čas. Co to vlastně znamená? Že čas, který máme a který nám byl dán, patří jenom nám a nikomu jinému? A nebo to, že čas jako takový je rozdělen na spoustu mnohem menších částí, které jsou samostatně propojeny se vším všude? Druhá možnost zní trochu lépe, nemyslíte? Zní lépe, ale zároveň taky sobecky. Je to jako kdyby každý měl nějaký svůj čas.
   Představte si takovou typickou hlášku, jako vystřiženou z nějakěho akčního filmu. Tvůj čas právě nadešel! Jako kdyby měl čas ubohé oběti skončit. Ale jak může čas skončit? Byť už jen pro jednu osobu, čas jde pořád dál. Je možné, že čas vůbec není? Je jenom v našich hlavách a v paměti, co se stalo kdysi, a v naší fantazii, co se může stát.
   Čas jsme si vymysleli. Je to něco, čemu nerozumíme, ani rozumět nebudeme. Protože nemusíme. A protože to je jen další lidský výmysl, vymyslelo si k němu lidstvo také pravidla a zákony. Jak jinak.
   Lze tyto zákony změnit? Lze změnit čas? Zeptám se jinak. Lze změnit něco, co jsme si sami vymysleli? Něco, co možná ani není?
   Kdo má času dost, je na tom pořád hůř, než ten, kdo čas nemá vůbec. Zamyslete se nad tím. Nebylo by hezké, nepocítit dotek času? Alespoň na okamžik? Teď bych se usmál.
   Proto se čas řadí do jednoho z dění. Jesnoho z nekonečen. Jedné z nekonečné roviny otázek bez odpovědí.